Štítky článku: •  

Nebezpečím pro lidstvo není spalování uhlí nebo ropy 2/2

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný upozorňuje na rizika, která naší civilizaci hrozí kvůli hazardním způsobům nakládání s vodou a vegetací. V první části rozhovoru vysvětluje, proč je odvodňování a následné vysychání krajiny a měst větším nebezpečím než spalování fosilních paliv.

Co si pod tím máme představit?

Zemědělec a lesník rozhoduje svým hospodařením o množství a kvalitě odtékající vody a o místním klimatu. Jde o to, aby zemědělci po sklizni hlavní polní plodiny — třeba obilí nebo brambor — nenechávali pole dlouho holé. Když na prázdné pole svítí v létě slunce, tak se půda rozpálí i na 50 °C. To je situace, kdy vzniká termika, která krajinu velmi rychle vysouší. Zatímco když zemědělci po sklizni hlavní plodiny ihned zasejí třeba hořčici, kterou pak mohou na podzim zaorat a použít jako zelené hnojivo, tak tím zároveň pomáhají bránit půdu proti vysušování. I takováto malá vegetace dokáže půdu ochladit a pomáhá udržovat v krajině vodu. Neměli bychom se obávat, že mokřady plýtvají vodou, protože mokřadní rostliny vydrží zatopení vodou a mokřady tak přirozeně zadržují vodu při povodni, tlumí povodňovou vlnu, při nedostatku vody zavřou průduchy a voda z půdy neubývá.

Můžeme se učit na pozitivních případech, které sbíráme z celého světa. V indickém regionu Maharashtra působí Rajendra Singh, který před několika lety obdržel Stockholmskou cenu za dobré hospodaření s vodou. Jeho týmu se podařilo obnovit krajinu tak, že dokáže znovu zadržovat vodu — v malých rybníčcích a vodních kaskádách. Hlavně tam ale dokázali vrátit vegetaci. V roce 1998 byl region postižen suchem tak, že z něj lidé v masové míře odcházeli. Po 10 letech práce s úpravou krajiny se tam lidé začali vracet a mohli začít znovu zemědělsky hospodařit. V Portugalsku v Tameře působí náboženská skupina, které se podařilo obnovit úrodnost údolí o několika km², které trpělo suchem. Podařilo se jim dosáhnout stavu, kdy se v této oblasti voda drží.

Zajímavý je příklad učitele v Keni v oblasti jezera Naivasha, který zadržováním dešťové vody vybudoval na dvou hektarech tři patra vegetace. Nejvyšší patro tvoří stromy, prostředním patrem jsou keře a mezi nimi různé byliny a zelenina, kukuřice, ságo. Z výnosů těchto dvou hektarů dokáže uživit 80 lidí.

Krásný příklad lze najít i v Austrálii. Peter Andrews chtěl v mládí chovat závodní koně. S partnerem koupil levně farmu s degradovanou půdou. Ze svých předchozích zkušeností s chovem koní věděl, že kůň potřebuje mít velmi rozmanitou stravu, konkrétně snad přes 100 druhů rostlin, aby si v případě problémů se zažíváním mohl najít tu, která mu pomůže. Proto se snažili na své pozemky vrátit co nejvíce druhů rostlin. Hráli si přitom s vodou. Při deštích zadrželi vodu a vybudovali mokřad a nechali v něm vyrůst rákosí. Po třech letech jej zaorali. Po několika letech mohli spokojeně konstatovat, že se jim podařilo prudce zvýšit výnosy píce a sena. Jejich metoda je označována jako Nature sequence farming.

Obecně se udává, že půda se obnovuje tempem průměrně 1 centimetr úrodné ornice za 100 let. Mokřad dokáže ročně vyprodukovat i více než 1 kilogram biomasy na metr čtvereční. Lidově řečeno, když mají rostliny dost vody, tak hodně rostou. Peteru Andrewsovi se podařilo předvést, že když nechá vegetaci s dostatkem vody několik let růst a naskládat do pater, tak lze po jejím zapracování do půdy dosáhnout podstatně rychlejší obnovy úrodné vrstvy. Naše zemědělství využívá úrodnou vrstvu, která vznikala v mokřadech (říčních nivách), klimaxovém lese a v úrodné savaně. Organické látky v půdě pocházejí z rostlinné biomasy, která potom byla potravou, tedy zdrojem energie, nejrůznějších organismů.

Co by z toho bylo možné použít u nás?

Potřebujeme pracovat s trvalou vegetací. To je jediná cesta, jak ztlumit rozdíly teplot. Pokud se má Evropa zachránit, tak musíme otočit velký vodní cyklus. Dnes v létě z rozpálené pevniny posíláme vodní páru nad moře. Velké lesní porosty jako amazonský deštný prales, prales v Kongu nebo i sibiřské pásmo lesů fungují naopak tak, že nasávají vodu z moře. Výzva, která před námi stojí, je dokázat totéž s kulturní krajinou. Za posledních deset let pokročilo podstatně poznání úlohy lesa v oběhu vody mezi oceánem a kontinentem díky teorii „biotické pumpy“. Neměli bychom zapomenout na ojedinělé pozitivní příklady obnovy krajiny u nás: obora Obelisk v nivě Dyje, pan Pitek, manželé Šrůtkovi na Vysočině, pozoruhodná je i právě otevřená výrobní hala firmy Likos ve Slavkově.

Je tedy nutné v Evropě znovu vysázet velké souvislé pásy lesů?

Lesů si musíme vážit. Lesníky je třeba ocenit jako ty, kteří svojí prací pozitivně působí na klima. Les je skvělý i z hlediska bilance oxidu uhličitého. Stromy snižují množství CO2 v atmosféře. Navíc pomáhá udržovat tzv. krátký koloběh vody v krajině.

Současně s tím je však nutné zemědělcům přiznat roli vodohospodářů. Dnes tímto směrem mainstream neuvažuje. I zemědělský výzkum je zaměřen na maximální zvyšování produkce při co nejmenší potřebě vody. Což domyšleno do důsledků znamená vytváření stepí. Podle tzv. vodní stopy jsou „špatné“ ty rostliny, které potřebují k růstu více vody. Podle teorie biotické pumpy právě takové stromy „přitahují“ vlhký vzduch z oceánů. V prvé řadě je nutné poznat principy fungování vegetace v distribuci sluneční energie a oběhu vody. Opravdu zatím panují principiální neshody.

Pomohlo by sázení alejí podél silnic nebo rozdělení velkých lánů polí pruhy stromů jak tomu bylo v minulosti?

Samozřejmě. Strom je nejúčinnější klimatizační jednotka na světě. I menší strom vypařuje 10 litrů vody za hodinu. Když to vynásobíme skupenským teplem, které činí 0,7 kWh na litr, tak zjistíme, že za hodinu odebral takový strom z okolí 7 kWh energie, která se ze slunečního záření nepřeměnila na teplo, neohřálo se okolí. Energie dopadající ze Slunce je díky výparu vody ze stromu schovaná ve vodní páře. K dodání stejného chladícího výkonu bychom potřebovali dvě středně velké klimatizační jednotky, které se dnes běžně používají k chlazení kanceláří. Elektrické klimatizační zařízení má ale oproti stromu jednu podstatnou nevýhodu. Z chlazené kanceláře sice teplo odebírá a fouká do ní studený vzduch, teplo však vypouští směrem ven na ulici. Když se ve městech spustí klimatizace k chlazení vnitřních prostor budov, tak se současně mohutně — součtem téměř celého jejich výkonu — zahřívá město jako celek. Stromy tento nepříjemný vedlejší efekt nemají. Energie ze slunečního záření, která byla schována do vodní páry, se začne uvolňovat, když je chladněji, když se vodní pára sráží zpět na rosu. V technologickém klimatizačním zařízení obíhá toxická kapalina, rostliny využívají vodu, kterou přijímají kořeny a průduchy listů ji vypouštějí ve formě vodní páry — chladí a dokonale přitom vodu čistí.

V lese v létě naměříte ráno teplotu 18 a odpoledne 20 °C. Ve stepi ráno teplota klesá až k nule. Protože když je jasno, tak půda během noci vyzařuje teplo k obloze, která má v horních vrstvách atmosféry -60 °C. Les naopak v noci vyzařuje teplo do mlhy, která se nad ním drží, a která má elektivní teplotu kolem nuly. Rozdíl je 60 °C. Ve stepi se přes den teplo přicházející ze Slunce „nemá kam schovat“. Velmi málo se ho může uložit do půdy, protože její absorpční schopnost je omezena. Povrch je rozpálený, ale už velmi mělce pod povrchem je půda chladná. Rozpálený povrch stepi nebo holé půdy přes den teplo odráží a vyzařuje zpět do vzduchu, což atmosféru ještě víc ohřívá. Když si tohle uvědomíme, tak nám dojde, že každý strom a keř nám pomáhá udržet klima aspoň v trochu snesitelnější podobě. Proto potřebujeme znovu sázet stromy a zadržovat vodu, kde je to možné. Místo kácení alejí, které dnes a denně můžeme vidět, potřebujeme stromy na volných a ekonomicky nevyužitelných plochách sázet. Rozčlenění velkých lánů polí řadami stromů by pak pomohlo i těm polím a zemědělcům, kteří je obhospodařují, protože stromy pomáhají v půdě zadržet vodu Tohle je zrovna jeden z námětů, kterým by se politici měli zabývat při úvahách jak použít dotace z EU.

Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc. (72) vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde se zabýval fotosyntézou a ekofyziologií vodních rostlin a revitalizací mokřadů. Od roku 1998 je ředitelem třeboňské organizace ENKI. Ta se zabývá aplikovaným výzkumem v oblasti solární a krajinné energetiky, rybničního hospodaření, hospodaření s vodou v krajině, využití přírodních i umělých mokřadů. Pokorný také přednáší na českých i zahraničních univerzitách a napsal mnoho vědeckých publikací. Za knihu Water for Recovery of Climate obdržel se spoluautory cenu ministra životního prostředí.

S panem Janem Pokorným rozmlouvala Jana Kunšteková na prima.iprima.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 257 × | Prestiž Q1: 10,14

+17 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top