Štítky článku: •  

Odbory, druhá fronta levičáctví (57)

Nyní vidíme, coť jest dal Buoh lapek v Čechách (Petr Chelčický: O dvojiem lidu)

Nejbouřlivější ekonomický rozvoj zažila Evropa v onom zhruba třicetiletí po skončení napoleonských válek. Tehdy byl položen základ dodnes užívané dopravní sítě, řemeslná produkce přerostla v průmyslovou, schopnou zajistit nejen dostatek, nýbrž nadbytek spotřebních statků, z Evropy vymizela bída v její osudově nevyhnutelné podobě, skromný blahobyt se z výjimky stal pravidlem.

Pak najednou — co to — křivka vzestupu se začíná zplošťovat… inu, dali se do díla hlasatelé třídního konfliktu, vznikly odborové svazy, vzavší si za úkol ochranu pracujících před vydřidušskými zaměstnavateli. Nicméně v tom ještě byla nějaká jakž takž přijatelná logika. To se postupem času mělo změnit, a nikoli právě k lepšímu, ani k rozumnějšímu. Právo na stávku, jak bylo formulováno před půldruha stoletím, bylo míněno jako poněkud drsnější způsob vyjednávání v uzavřeném rámci firmy.

Od té doby se stalo… kdyby nebylo chráněno zákonem, dalo by se říci, že zločinem vydírání rukojmích. Jestliže bych jakožto občan a daní plátce mohl mít jistý zbytek pochopení pro mzdové boje u takového Siemense nebo Volkswagenu, legrace přestává u veřejných služeb, kde se zajatcem odborů stává nezúčastněná veřejnost. Když vy nám nepřidáte tři procenta ke mzdě a půl dne dovolené k tomu, tak my… zablokujeme nádraží a letiště… zabráníme odvozu odpadků… znehybníme městskou dopravu… nepustíme děti do školy…nemocnice, no dobře, jací už jsme humanisté, těm ponecháme nouzový provoz … To už není vcelku pominutelné handrkování o pár šupů, to je bezohledné, nejhlubšího středověku hodné lupičství.

Vezme-li zakuklený gauner za rukojmí náhodné návštěvníky banky, podléhá trestu. Rozhodnou-li se odborářští předáci vzít za rukojmí statisíce lidí, nepustit je do práce a z práce domů, zkazit jim dovolenou, zavalit města hnijícími odpadky, trestu nepodléhají, nýbrž jednají v souladu s platnými zákony. Nebyl by pomalu čas, aby takové zákony vzal čert? Mzdové tahanice, když už bez nich někdo nemůže být, ať se odehrávají mezi těmi, jichž se týkají; vydírání pomocí rukojmích ať je ale nazváno pravým jménem a zbaveno ochrany zákona. Jsouť zaměstnanci veřejné správy placeni z daňových prostředků; bylo by tudíž nejen logické nýbrž i morální, aby jejich příjmy odpovídaly stavu veřejných financí. Překypují-li veřejné pokladny, mohou růst i platy služebníků státu. Jsou-li plné leda dluhů, nadešel čas uskrovnění. Vše jiné není víc než moderní forma lapkovství.

Přitom je veškeré stávkování zbytečné jako ten hrb, i když ponecháme stranou hospodářské ztráty. I žáček se slabým prospěchem v matematice by snadno sestavil tabulku pohybu mezd podle hospodářských výsledků podniku: takhle vždy po Třech králích by sekretářka nahlédla do tabulky, pane šéf, vypadáme letos tak a tak… vycházejí z toho dvě a půl procenta. Bylo by po stávkách, bylo by po hněvivých rituálech a třídních bojích, všichni bychom si oddechli a v kapse by nám zůstalo o to víc, oč nás každoročně připraví odborářské jančení.

Jenže, a v tom je háček, by bylo taky po odborech. K čemu by ještě byl ten relikt století devatenáctého? Z čeho by brali odborářští šéfové oprávnění k existenci, spočívající v halasném vymáhání toho, co by se bez jejich křiku snadno vyřešilo samo? Zastaral a zfousatěl drahně odborářský princip, vyjádřený vytloukáním stále vyšších mezd z nezřízeně bohatých kapitalistů. Nedošlo odborovým předákům, čeho si všimly evropské sociálně demokratické strany už před desítiletími: že Marxovy téze o zásadním antagonismu zaměstnance a zaměstnavatele mohly mít něco do sebe v počátcích průmyslového věku s jeho dosti drsnými podmínkami; pro současnost jsou však nářadím… kdyby jen nepoužitelným.

Kdo chce uvolnit cestu konjunktuře, snížit nezaměstnanost a vyrovnat rozpočtové deficity, musí se nejdřív vypořádat s odbory. Ozřejmit jim že nejsou všemocný pán a soudce nad životy občanů, nýbrž zájmový spolek jako každý jiný, navíc spolek hluboce menšinový. Buď, anebo: buď uznáme odbory za čtvrtý ze sloupů demokratického státu; pak ovšem musí po demokraticku připustit, aby dosah jejich moci určovala občanská většina, nikoli dvaceti- i méněprocentní přívrženecká sekta. Nebo jejich mocenský nárok neuznáme, a pak by jim měl být odňat nástroj nátlaku, jímž dle vlastního menšinového zdání mají právo ovládat a sekýrovat nezúčastněné obyvatelstvo.

U vousu Marxova! Kdy už jednou k čertu připustíme, že vztah zaměstnavatele k zaměstnanci — a naopak — není antagonistický, nýbrž spolu navzájem tvoří jednotu? Že nemůže jeden bez druhého existovat? Kdy už si vymeteme z mozků tuhle veteš století devatenáctého?

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 185 × | Prestiž Q1: 6,58

+11 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Vojtěch Běhunčík

" Kdy už jednou k čertu připustíme, že vztah zaměstnavatele k zaměstnanci — a naopak — není antagonistický, nýbrž spolu navzájem tvoří jednotu? Že nemůže jeden bez druhého existovat? "
Jako dobré, ale jak o tom přesvědčíte zaměstnavatele?

Borsuk

Ad komentář. Ona i cena práce podléhá té mnohými nepochopené a nenáviděné "neviditelné ruce trhu". Za práci nemůže námezdní síla dostat tolik, aby to ohrozilo cenu a tedy prodejnost výrobku. A nemůže za ni dostat tak málo, že by si raději našla něco výhodnějšího, pak by zaměstnavatel nemohl nic produkovat...tož tak.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top