Štítky článku: •  

Odbory, druhá fronta levičáctví (57)

Nyní vidíme, coť jest dal Buoh lapek v Čechách (Petr Chelčický: O dvojiem lidu)

Nejbouřlivější ekonomický rozvoj zažila Evropa v onom zhruba třicetiletí po skončení napoleonských válek. Tehdy byl položen základ dodnes užívané dopravní sítě, řemeslná produkce přerostla v průmyslovou, schopnou zajistit nejen dostatek, nýbrž nadbytek spotřebních statků, z Evropy vymizela bída v její osudově nevyhnutelné podobě, skromný blahobyt se z výjimky stal pravidlem.

Pak najednou — co to — křivka vzestupu se začíná zplošťovat… inu, dali se do díla hlasatelé třídního konfliktu, vznikly odborové svazy, vzavší si za úkol ochranu pracujících před vydřidušskými zaměstnavateli. Nicméně v tom ještě byla nějaká jakž takž přijatelná logika. To se postupem času mělo změnit, a nikoli právě k lepšímu, ani k rozumnějšímu. Právo na stávku, jak bylo formulováno před půldruha stoletím, bylo míněno jako poněkud drsnější způsob vyjednávání v uzavřeném rámci firmy.

Od té doby se stalo… kdyby nebylo chráněno zákonem, dalo by se říci, že zločinem vydírání rukojmích. Jestliže bych jakožto občan a daní plátce mohl mít jistý zbytek pochopení pro mzdové boje u takového Siemense nebo Volkswagenu, legrace přestává u veřejných služeb, kde se zajatcem odborů stává nezúčastněná veřejnost. Když vy nám nepřidáte tři procenta ke mzdě a půl dne dovolené k tomu, tak my… zablokujeme nádraží a letiště… zabráníme odvozu odpadků… znehybníme městskou dopravu… nepustíme děti do školy…nemocnice, no dobře, jací už jsme humanisté, těm ponecháme nouzový provoz … To už není vcelku pominutelné handrkování o pár šupů, to je bezohledné, nejhlubšího středověku hodné lupičství.

Vezme-li zakuklený gauner za rukojmí náhodné návštěvníky banky, podléhá trestu. Rozhodnou-li se odborářští předáci vzít za rukojmí statisíce lidí, nepustit je do práce a z práce domů, zkazit jim dovolenou, zavalit města hnijícími odpadky, trestu nepodléhají, nýbrž jednají v souladu s platnými zákony. Nebyl by pomalu čas, aby takové zákony vzal čert? Mzdové tahanice, když už bez nich někdo nemůže být, ať se odehrávají mezi těmi, jichž se týkají; vydírání pomocí rukojmích ať je ale nazváno pravým jménem a zbaveno ochrany zákona. Jsouť zaměstnanci veřejné správy placeni z daňových prostředků; bylo by tudíž nejen logické nýbrž i morální, aby jejich příjmy odpovídaly stavu veřejných financí. Překypují-li veřejné pokladny, mohou růst i platy služebníků státu. Jsou-li plné leda dluhů, nadešel čas uskrovnění. Vše jiné není víc než moderní forma lapkovství.

Přitom je veškeré stávkování zbytečné jako ten hrb, i když ponecháme stranou hospodářské ztráty. I žáček se slabým prospěchem v matematice by snadno sestavil tabulku pohybu mezd podle hospodářských výsledků podniku: takhle vždy po Třech králích by sekretářka nahlédla do tabulky, pane šéf, vypadáme letos tak a tak… vycházejí z toho dvě a půl procenta. Bylo by po stávkách, bylo by po hněvivých rituálech a třídních bojích, všichni bychom si oddechli a v kapse by nám zůstalo o to víc, oč nás každoročně připraví odborářské jančení.

Jenže, a v tom je háček, by bylo taky po odborech. K čemu by ještě byl ten relikt století devatenáctého? Z čeho by brali odborářští šéfové oprávnění k existenci, spočívající v halasném vymáhání toho, co by se bez jejich křiku snadno vyřešilo samo? Zastaral a zfousatěl drahně odborářský princip, vyjádřený vytloukáním stále vyšších mezd z nezřízeně bohatých kapitalistů. Nedošlo odborovým předákům, čeho si všimly evropské sociálně demokratické strany už před desítiletími: že Marxovy téze o zásadním antagonismu zaměstnance a zaměstnavatele mohly mít něco do sebe v počátcích průmyslového věku s jeho dosti drsnými podmínkami; pro současnost jsou však nářadím… kdyby jen nepoužitelným.

Kdo chce uvolnit cestu konjunktuře, snížit nezaměstnanost a vyrovnat rozpočtové deficity, musí se nejdřív vypořádat s odbory. Ozřejmit jim že nejsou všemocný pán a soudce nad životy občanů, nýbrž zájmový spolek jako každý jiný, navíc spolek hluboce menšinový. Buď, anebo: buď uznáme odbory za čtvrtý ze sloupů demokratického státu; pak ovšem musí po demokraticku připustit, aby dosah jejich moci určovala občanská většina, nikoli dvaceti- i méněprocentní přívrženecká sekta. Nebo jejich mocenský nárok neuznáme, a pak by jim měl být odňat nástroj nátlaku, jímž dle vlastního menšinového zdání mají právo ovládat a sekýrovat nezúčastněné obyvatelstvo.

U vousu Marxova! Kdy už jednou k čertu připustíme, že vztah zaměstnavatele k zaměstnanci — a naopak — není antagonistický, nýbrž spolu navzájem tvoří jednotu? Že nemůže jeden bez druhého existovat? Kdy už si vymeteme z mozků tuhle veteš století devatenáctého?

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 183 × | Prestiž Q1: 6,57

+11 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Vojtěch Běhunčík

" Kdy už jednou k čertu připustíme, že vztah zaměstnavatele k zaměstnanci — a naopak — není antagonistický, nýbrž spolu navzájem tvoří jednotu? Že nemůže jeden bez druhého existovat? "
Jako dobré, ale jak o tom přesvědčíte zaměstnavatele?

Borsuk

Ad komentář. Ona i cena práce podléhá té mnohými nepochopené a nenáviděné "neviditelné ruce trhu". Za práci nemůže námezdní síla dostat tolik, aby to ohrozilo cenu a tedy prodejnost výrobku. A nemůže za ni dostat tak málo, že by si raději našla něco výhodnějšího, pak by zaměstnavatel nemohl nic produkovat...tož tak.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top