Štítky článku: •  

Cesty a úskalí demokracie (53)

Kdyby bývala demokracie měla svou dnešní moc v období vynálezů mechanického stavu, parního stroje a železnice, stalo by se jejich uvedení v život nemožným. Naštěstí pro pokrok civilisace se nadvláda davů zrodila teprve po uskutečnění velkých vynálezů vědy a techniky. (Gustave le Bon, francouzský psycholog r. 1865)

Proti tomu se nedá mnoho namítnout. Vskutku, jak kolem sebe denně vidíme, rozvlékají demokratické procedury na léta letoucí nebo zcela znemožňují, co by se za starších časů vyřešilo během jednoho zasedání dvorní rady, eventuelně stvrdil svým slovem panovník sám. Kdyby bývaly už prostředkem devatenáctého století existovaly občanské, ekologické a jiné iniciativy, nadané právem protestovat a podávat žaloby proti čemukoliv dle vlastního zdání, dopravu na trase Praha — Brno by dodnes obstarávaly dostavníky.

Demokracie je síla, ale zároveň slabost; je schopná úžasné tvořivé energie, je ale v koncích tam, kde naráží na sobecké zájmy, ušlechtile se tvářící extravaganci, omrzelou rutinu. To budiž řečeno, než postoupíme dál.

Snad je demokracie opravdu nejlepší vládní systém ze všech, které už byly vyzkoušeny, jak pravil, nevzpomínám si teď honem který myslitel. Nebývalo tomu tak vždy; ještě za dob Masarykovy republiky sami vůdcové národa nikterak neodmítali možnost okořenit fádní demokratickou kaši špetkou diktatury, aby se věci bystřeji pohnuly z místa. Za časů dnešních se však demokracie oděla rouchem posvátné nedotknutelnosti, což je znepokojující: je-li kterýkoli jev postaven mimo oblast kritiky, je to znamením, že to s ním jde s kopce. Vše ve vesmíru podléhá zákonu vývoje, co se nevyvíjí, degeneruje a zaniká, a ani principy nejposvátnější z toho nejsou vyňaty; a pozoruji s jistým neklidem, že se vývoj západní demokracie v posledním čtvrtstoletí jaksi zadrhl. Jako by se nemohl hnout z bodu vyjádřeného obřadným střídáním vlád, partajemi mezi nimiž je čím dál zjevněji rozdíl jako mezi fackou a pohlavkem, stále bezvýznamnější rolí poddaného občánka, jemuž je povoleno jednou za čas všoupnout volební lístek do k tomu určené krabice.

Kdo má sklon k pesimismu, mohl by z toho vyvodit znepokojující závěr: demokracie dosáhla svého vrcholu, a nyní ji čeká už jen sestup až… pámbuví k čemu. No, snad to zatím tak daleko není, i když kdoví. Vymněme tudíž mhu posvátné úcty ze zraku svého a pohlédněme, co je na demokracii jak je za našich dnů provozována, zdravého a co méně, co lze ponechat jak je, a co si žádá revize. Kritizovat, znovu opakuji, musí být nejen dovoleno, nýbrž bezpodmínečně nutno všechno.

Demokracie je ušlechtilá, tvořivá myšlenka, uskutečnitelná bohužel pouze ve výjimečných případech a ve výjimečném prostředí. Bez tohoto vymezení znamená málo, leda nálepku, jíž se dokázali ozdobit i demokraté Castro s Kim Čong Unem. Nikoliv. Jsou jakási slova demos a kratón (pro neznalce jazyka řeckého: lid a vládnouti), z nichž ten termín vzešel; a my se můžeme porozhlédnout, jak je naplněn jejich ne zvuk, nýbrž smysl. Do jaké míry se občan podílí na správě své země? Kolik váží jeho slovo? Jak účinná je občanská kritika? Stav, kdy si každý spánembohem může mluvit a psát jak chce a co chce a politická vrchnost si dál rejdí po svém, bych naplněním ideálu demokracie nezval.

Krom toho, ač vím, že hřeším proti ideálu demokratické rovnosti, záleží na stupni zámožnosti, na němž se společnost nachází. Teprve hmotně uspokojený člověk může být skutečným demokratem; pošetilá je představa že věc veřejnou může vzít zplna za svou chuďas, jehož veškerá touha a snaha míří k uspokojení okamžité potřeby bez ohledu na budoucnost společnosti i svou vlastní. Ale taková je víra proletářů ducha: zvolme do vedení státu někoho z nejnižších vrstev společnosti, chudého chalupníčka, bosého ovčáčka, a on bude cítit s námi, s malými lidmi! Bude se nás zastávat proti těm nadutým bohatcům! Vezme jim jejich miliony a rozdá je nám! Budeme se s ním mít dobře!

Ó svatá prostoto. Nikdo se nepopanští tak rychle jako k moci a honérům povýšený pastucha, nikdo tak urputně neusiluje o rychlé zbohatnutí na veřejný účet. Poučení z toho bývá ale vyvozeno zřídkakdy. Pohádka o chuďasovi, z nějž se stal moudrý a spravedlivý král, je nevykořenitelná, Přenesla se do časů demokratických a vyhrává volby, zejména v nevyvinutých, bídou trpících zemích.

Tak se kruh uzavírá, nevědomost plodí nevědomost a chudoba chudobu, byť i prostřednictvím demokratického rituálu. A jak dlouhodobý proces je ustavení a upevnění demokracie, tak snadno a rychle jí může být konec, což českému člověku s kusem historické paměti netřeba zvlášť připomínat. Stačí jedny volby, v nichž zvítězí naivita nad rozumem a zkušeností, jeden šikovný tlučhuba, jenž dovede strhnout potřeštěné davy, jedno selhání demokratické vlády, rozčarování vzbudivší dojem, že někdo s pevnou pěstí by to dokázal líp…

Je však i jiný, z povrchnosti vyplývající omyl: že stačí v té či oné zemi zavést demokratická pravidla, a úspěch už se dostaví samočinně. Čerta starého se dostaví. Demokracie je příležitost, ne vstupenka do ráje. Svěřena do rukou prozíravých, rozmyslných lidí napomáhá k svobodě, funkčnosti, prosperitě. Nezabrání však úpadku, je-li použita jako okrasná dečka k přikrytí povrchnosti, ideologické zabedněnosti. Ne každé demokratické rozhodnutí je automaticky moudré, ne každou hloupost lze napravit, ne každého lehkomyslně vyvolaného džina zase zažehnat. Existuje práh, po jehož překročení už vede cesta jen s kopce, do úpadku, do konečného zmaru. Demokracie není slitovná, odpouštějící matička; je to tvrdý soudce, jenž napaří každému, co si vysloužil. Při pohledu na dění v různých zemích světa se odvažuji vznést otázku, lze-li demokracii předpisovat bez výběru každému; není-li to příliš silný dryák pro pacienta, majícího na kahánku.

Ale ani ve společnostech demokraticky vyzrálých není a nemůže být rovnosti. Nelžeme si do kapsy: jsou lidé vládnoucí a jsou lidé ovládaní, demokracie nedemokracie. Touhy vládnoucích nejsou totožné s přáním občana — nebo poddaného, chceme-li být jízliví — nýbrž rozdílné, zhusta protichůdné.

Politická kasta může mít zájem na pohodlných většinách a snadném vládnutí; to jí rádi věřme. V zájmu nás, obecného lidu je spíš, aby se jí pohodlně nevládlo. Politické strany by neměly být čtyři, jak k tomu dospěla Národní fronta neblahé paměti, ani dvě, jak k tomu směřují zalíbenci většinového systému, o jedné nemluvě. Optimální počet lze snadno určit: takový, aby mezi nimi byl skutečný výběr. Aby přestalo zoufalé rozhodování mezi větším a menším zlem. Počítám… mít tak v parlamentu šest nebo sedm stran kolem desíti procent… no, asi by se pohodlně nevládlo. Zato by bylo vládnoucím líp vidět na prsty, a občas by je někdo přes ně klepl. Nám poddaným by se spíš ulevilo.

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 163 × | Prestiž Q1: 5,65

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top