Štítky článku: •  

O přesaditelnosti demokracie (60)

Každý ptáček se musí vylíhnout z nějakého vajíčka; není-li vajíčka, není ani ptáčka.

Země mezi mořem Středozemním a Perským zálivem jsou kolébkou nejstarších civilisací; přesto se zdá, že vajíčko demokracie do nich sneseno nebylo, to by se snad za ty tisíce let vyklubal i odpovídající ptáček. Avšak jediný demokratický stát, povstavší v těch končinách od dob sumerských králů až po dnešek, se nazývá Izrael. Zároveň stát veškerým svým okolím srdečně nenáviděný, jehož zničení stojí v absolutním popředí tužeb arabských sousedů. I jest to všelijaké s islámskou demokracií, nad níž dobré duše plesaly ještě před málo lety. Už neplesají.

Kdepak. Než začneme některé zemi světa implantovat demokracii, měli bychom se rozhlédnout, je-li jí tamní společnost schopna. Kdyby byla, nemusel by ji nikdo zavádět, jelikož by tam bývala v běhu dějin vyrašila sama. Nikdo koncem druhé světové války nechtěl věřit, že by se mohla uchytit v Německu, a vida: uchytila se. Povíte možná, že Německo je zemí západního životního způsobu, v němž je demokracie doma, takže ji nebylo nutno zbrusu nově zavádět, jen očistit od hitlerovského neřádu.

Námitku je však možno odbýt poukazem — a co Japonsko? Jistě. Kdo stane mezi chrámy a zahradami takového Kjóta, hned pozná, že není v Berlíně. Přesto má obojí kultura cosi společného, jakýsi důvod, pro nějž může být oplodněno vajíčko demokracie.

V zásadě lze říci, že obojí civilisace, jak euro-americká, tak i východoasijská, vyrůstají z téže půdy, ze způsobu člověka zemědělského, nuceného organisovat své živobytí s ohledem na blízkou i vzdálenější budoucnost. To nelze na komando, to musí každý sedlák sám, či ve společnosti sobě rovných. Proto je demokracie vyjádřením společností původně selských, proto je obtížně exportovatelná kamkoli jinam.

Ne ovšem že bych současný model demokracie pokládal za vší dokonalosti futrál, jak ostatně již dotčeno. Ale snad ještě je schopen positivního vývoje, i když hlavu na špalek bych za to nedával. To naprosto nelze říci o valné většině končin, kam byl v přemíře dobré vůle přesazen. Mohli jsme to vědět. Nebo ještě hůř, věděli jsme, ale namlouvali si něco jiného, protože se tomu příjemněji věřilo. A ono houby.

Demokracie zdegenerovavší v heslo, jímž si může vypláchnout hubu kdekterý diktátorský mizera, pokládá-li to za výhodné; ne-li, může se na ni právě tak snadno vykašlat. Ne soutěž názorů, ale registrace početního stavu kmenů, klanů, náboženských směrů a sekt … věru si Západ mohl ušetřit tu námahu.

Sejměmež růžové brýle z nosů svých; nenaučí-li se dítko ani do pátého roku mluvit a chodit, nutno vzít na vědomí, že toho bohužel není schopno. Nevzešla-li demokracie z území nejstarších civilisací světa za pět tisíc let jejich dějin sama, pak ne proto, že tamním národům ještě nikdo neukázal — koukněte, drahouškové, takhle se dělá demokracie — ale že jí jsou, jakáž pomoc, neschopné. Zkorumpovaný autokrat v presidentském kabátě ještě demokracii nedělá. Občas uspořádané kabaretní volby také ne.

Západní státnictvo by si uspořilo mnohý peníz a mnohou blamáž, kdyby zanechalo pokusů o nemožné: přesazovat květinku demokracie, svobody a lidských práv do zemí, jejichž půdě chybí potřebné živiny. Kdyby je měla, vyklíčila by z ní i bez cizích rad a pomocí; jestli místo toho dospěly k různým formám samovlády, nutno míti za to, že jde o stav přirozený, jenž se nám nemusí líbit, ale musíme jej vzít na vědomí. Nevrtat v něm, nechceme-li celí vyjevení zírat jak nám zase všechno vychází naopak a našišato, jak se hroutí i to málo pořádku a předvídatelnosti, jež jim zajišťovali jejich samovládci. Jistěže svévolně, jistěže způsoby, proti jakým bychom se vzbouřili, kdyby měly být praktikovány u nás, ale jak již řečeno: kde není vajíčka…

Na závěr této kapitoly ještě podumejme, jakou šanci má země upadnuvší do tyranie znovu se stát končinou demokratickou, v pravém smyslu toho slova svobodnou. Ze zkušenosti posledního sta let vyplývá, že ne zvlášť velkou.

Japonsko a Německo — přesněji jeho západní část — dokázaly po prohrané válce vybříst z vlastní rukou namíchané kaše, protože měly jednak štěstí na ohleduplné vítěze (po první válce si vítězové počínali jako trestající hromovládce, proto to také tak dopadlo), ale ještě mnohem víc vlastní úsilovnou snahou, pílí, odříkáním, to vše spojeno s hlubokým, opravdovým prozřením a pokáním.

Také Francovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko se po přestálé diktatuře otřepaly a zařadily se do Evropy co spolehlivě demokratické státy, ale tím už výčet končí. Levicové diktatury z něj tak příznivě nevycházejí, a je zřejmé proč: vzavše si za úkol přeorat a zpřeházet všechno naruby a vzhůru nohama, nahradit tisíce let rostlý řád mesiášským výmyslem, zničily nejen hospodářskou, nýbrž a především mravní strukturu svých zemí tak dokonale, že je z té šlamastyky cesta velmi obtížná, pakli vůbec nějaká.

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 119 × | Prestiž Q1: 5,26

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top