Štítky článku: •  

Přednosti a úskalí přímé demokracie (61A)

Lid si vozí prdele v šestsettrojkách prostřednictvím svých volených zástupců (vtípek z dob, kdy ještě voleným zástupcům stačívaly šestsettrojky)

...aneb, jak to chodí ve Švýcarech

Málo platné, zastupitelská demokracie jak je v naprosté většině západních států praktikována, je něco jako dráty vysokého napětí: než energie doběhne z elektrárny do zástrčky, přes polovinu se jí cestou ztratí. S lidovou vůlí, mající být dle vznešených slov ústavy jediným zdrojem státní moci, je tomu ještě hůř: na pouti od volební urny do lavic parlamentních se ztratí bezmála všechna. Vládu partajních machrů, neomezenou ničím víc než nutností nalákat jednou za čtyři roky na svou stranu hloupější část publika, bych vrcholem vší demokracie nenazýval. A jiné eventuality není, sdělují nám s politováním naši demokraté z povolání, zastupitelská demokracie je vrcholem možného.

Tomu bych se odvážil odporovat. Jest země v tomto světadíle, rozlohou i lidnatostí přibližně srovnatelná s královstvím českým, kde se můžeme o té věci poučit.


Sešli se v roce 1291 na louce Rütli nad jezerem Urnským sedláci tří alpských údolí a zavázali se společnou přísahou, že si budou vládnout a svou svobodu hájit sami, bez prostřednictví feudálních Lomikarů. Čas mezitím pokročil, dodnes však se Švýcarské spříseženectví (jak zní oficiální titul té podivné země) dobře obejde bez mnohé funkce, již v Čechách i jinde provozují Lomikarové partajní, tvrdíce, že to jinak nejde.

Avšak Švýcary jsou zemička pěkná, čistá, bohatá a svobodná, jíž lze její dokonalou funkčnost jen závidět; i můžeme snad z jejího příkladu vyvodit, že to přece jenom jde. Že přímá demokracie nevede tak dočista k zmatku a rozkladu, jak nás varují naši starostliví partajníci. Ale abychom jen tak pořád dokola neklábosili: něco jsem o švýcarské demokracii věděl sám, a co jsem nevěděl, na to jsem se vyptal ve Švýcarsku žijících našinců a ti mi ochotně a dopodrobna vyhověli. Co jsem se dozvěděl, předkládám tímto k posouzení.

Na pozadí rumrejchů, strhnuvších se v Čechách kolem volby hlavy státu, bude možná někdo překvapen sdělením, že švýcarský stát žádnou hlavu nemá a ani ji nepotřebuje. Místo ní stojí v jeho čele sedmičlenná státní rada (Bundesrat/Conseil federal), veřejnosti kolektivně odpovědná za svá rozhodnutí. Každý z členů rady má na starosti odborné resorty, většinou víc než jeden.

Srovnejme nízké číslo sedm s těmi hejny ministrů, ministerských předsedů, místopředsedů a ostatních pumprdentů ve zbytku Evropy, a začneme něco tušit o úspornosti švýcarského modelu.

Neméně poučné je srovnání míst, z nichž se v obojím systému vládne. Ve Švýcarsku je to Bundeshaus, jeden jediný dům v Bernu, kam se vejdou obě komory parlamentu, veškerá ministerská rada i s předsedou a všemi spolkovými úřady. Což možno srovnati s jistou evropskou metropolí, kde by se z ministerstev dala sestavit celá městská čtvrť.

Členové švýcarské státní rady jsou voleni parlamentem. Nazývá se Nationalversammlung (národní shromáždění) a sestává ze dvou komor, Národní a Stavovské rady (Nationalrat/Ständerat). Složení Státní rady však není ani tak určováno volebním bojem, ve Švýcarsku ostatně mnohem méně vzrušujícím, jako zvykovou tradicí. Vyjádřuje ji tzv. kouzelná formule, stanovící počet zástupců té které partaje, leda by jí zamíchalo obzvlášť vydařené volební zemětřesení. Ještě posvátnější je pravidlo rovněž nepsané, že dva státní radové musí být z francouzské části země a jeden z italské.

Zatřetí rovněž naprosto závazně a tradičně platí, že jeden rada musí být z kantonu Zürich a jeden z Bernu, kdyby čert na koze jezdil. Což je všechno systém značně komplikovaný a nadto nevynucovaný žádným zákonem; i lze si představit, že by se v Čechách na složení státní rady partaje neshodly ani do konce čtvrtohor.

Švýcarské se shodnou velmi rychle. Visí totiž nad nimi, jak si ještě ukážeme, Damoklův meč v podobě lidového hlasování. Také si ještě ukážeme, jak ve Švýcarsku nejdokonaleji funguje právě to, co není řízeno zákonem nýbrž zvykem, což stojí přinejmenším za zamyšlení.

Jeden ze státních radů je předseda. Ale nemá vyšší pravomoc než sedět v čele stolu a řídit schůzi; ostatně předsednictví v radě pravidelně cirkuluje, takže se na každého popořadě dostane. Pro cizinu a kvůli přijímání zahraničních delegací je ovšem nutné, aby předseda dělal jako že je opravdická hlava státu, jelikož by jednak zahraničí té bezhlavosti třeba nerozumělo, jednak není únosné, aby před čestnými jednotkami za zvuku hymen mašírovalo sedmero pánů a dam. Ale je po ceremonii a radní pánové i dámy se vrátí ku své obvyklé rovnosti.

Ony ty nejvyšší státní orgány beztak ve Švýcarech neznamenají tak moc. Rozhodně mnohem méně než u nás nebo jinde, kde si lid vozí… ale už mlčím. Na rozdíl od zbytku demokratického světa je totiž švýcarský stát organisován zdola nahoru a ne obráceně. Jeho základem a nejsilnějším nosným pilířem je obec. Počíná si bezmála jako malý, nezávislý stát, dobrovolně přenechavší některé z pravomocí, přesahující jeho katastr, vyšším správním celkům: kantonu nebo dokonce spolku.

Jinak řečeno, obec není podřízená kantonu a ten zase státu, spíš jde o rozdělení úloh podle toho, zasahují-li užší nebo širší okruh společnosti. Co se kantonů týče, sám švejcarský Pámbu ví, na základě čeho byly vytvořeny. Rozhodně ne tak, aby byly všechny stejně velké, kteroužto snahu je zřít u nás; jsou kantony veliké i mrňavé, lidnaté i řídce osídlené. Také nemají za úkol oddělit od sebe jednotlivé národnosti, aby se nepopraly; jazyková hranice neodpovídá kantonální skoro nikde. I to je kus tradice, prastaré, posvátné, a z toho důvodu nezpochybnitelné.

Abychom se konečně dostali k té přímé demokracii: není tomu tak, že by švýcarský občan zvedal ruku naprosto pro všechno. V některých malých a starodávně tradičních kantonech (Appenzell, Uri, Glarus) tomu tak ještě je: čas od času se občané sejdou na veřejném prostranství a osobně hlasují o návrzích zákonů. Byl jsem ujištěn, že vše probíhá plynule, ukázněně a věcně, nikdo nevyskakuje z kůže, nikdo nevyužívá příležitosti, aby se předvedl nějakou kašpařinou.

Většinou se však i ve Švýcarech zákony přijímají na základě zastupitelského principu. Jenže — a to je podstatné — páni poslanci si naprosto nemohou být jisti posledním slovem. Nemohou si jen tak zvýšit plat, vymýšlet si další a ještě další příplatky a doplatky a vy, pakáži poddaná, do toho nemáte co kafrat, protože na to máme zákon nebo to dočista stojí v ústavě.

Nikoli. Vyžírkovský či jinak nemravný zákon by dozákonoval velmi brzy. Dokonce ani ústava není ve Švýcarsku tak nedotknutelně posvátná jako v našem sametovém království, kde se jí zdárně omlouvá neochota k nezbytným reformám. Švýcarská ústava už byla lidovou vůlí změněna, opravena či doplněna mnohokrát, a jistě ještě bude. Nad jejími nedokonalostmi i nad povýšeností politiků s jejich sklonem k samoobslužnému principu totiž bdí tradiční, hojně využívaná možnost přímého občanského veta.

Švýcarský občan může do záležitostí svého státu přímo zasahovat několika způsoby, z nichž největší váhu má povinné referendum. Čemuž nerozumějme tak, že by k němu musel povinně mazat; povinnost spočívá v tom, že určitá témata jsou ze zákona rozhodována referendem, především témata finanční.

Bývá prováděno na obecní a kantonální úrovni (na státní ne, protože stát neboli Bund nic nefinancuje), a občané v něm hlasují o veřejných projektech, přesahujících určitou hranici nákladů. Co je nad ni, musí jít do referenda. Ve švýcarském městečku tudíž nemůže nikdo jen tak zvysoka rozhodnout, že se na rynku postaví nějaká velikánská, drahá a zbytečná potvornost, aby si vydělal starostův švagr architekt; i kdyby taková snaha byla, vystoupil by svéprávný, sebevědomý občan a pravil: Houby, páni konšelé!

Kromě těchto případů se povinné referendum koná na spolkové (celostátní) a kantonální úrovni při každé změně ústavy, navržené parlamentem. Rovněž tak při uzavírání závažných mezinárodních smluv (za příklad uveďme mnohokrát již odmrštěné členství v Evropské unii) a v případě vydání nouzových zákonů (Notrecht).

Dále následuje referendum fakultativní neboli nepovinné. To se pořádá na kantonální a spolkové úrovni a hlasuje se v něm o zákonech a doplňcích ústavy. Nejprve je někdo — skupina poslanců nebo jiná zájmová skupina — navrhne. Odborné vládní úřady nebo parlamentní komise návrh zkoumají a vypracují jeho definitivní podobu, načež jej parlament na doporučení vlády po mnohém vracení a přepracovávání schválí.

Avšak pozor: tím nemají poslanci ani partaje vyhráno, neboť trvá 90 dní, než změna vstoupí v platnost; a sežene-li kdokoli během té doby 50 000 podpisů (na kantonální úrovni jich stačí od 1000 do 10 000), rozhodne o konečném přijetí referendum. Má přesná pravidla a dokonale vypracovaný, třebaže jednoduchý způsob oboustranné kontroly — kontroluje odděleně navrhovatel i příjemce, aby nemohla hlasovat osoba neoprávněná, nebo se někdo z pilnosti nepodepsal dvakrát.

Poctivě je třeba přiznat, že kolem výsledku referenda nepanuje vždy samý jásot; stává se, že vláda či parlament pečlivě, za použití mnoha odborných expertiz a velkých nákladů vypracuje naléhavě potřebný zákon, a bujný švýcarský lid jej s posměchem spláchne. Na druhou stranu je tím značně omezena partajní svévole a sáhodlouhé parlamentní tahanice.

I ve Švýcarsku někdy silná zájmová skupina začne prosazovat na vlastní míru šitou změnu, jak vidno, není to specialita českých demokratů z povolání. Rozdíl je v tom, že v Čechách zákon na vlastní míru při potřebném počtu hlasů projde. V parlamentu švýcarském stačí jen naznačit, že by se v takovém případě věc navrhla k lidovému hlasování, a zájmová skupina hned radši přiběhne s přijatelnějším řešením.

Tak přispívá přímá demokracie k rozumnému, rychlému řešení problémů, aniž by hned muselo dojít k referendu; stačí, vznáší-li se ta možnost nad poslaneckými hlavami. A aby si někdo nemyslel, že švýcarské referendum je taková nudně úřednická záležitost, když se přitom ani nevzpínají vlny bouřlivého volebního boje, uvádím, že je to pěkná folklorní slavnost. Tancuje se, hraje, jódluje a pěje, sčítací archy se vezou na ouřad v malované selské káře, lid se k tomu dostavuje v národních krojích a cestou zpátky jest mnohý žejdlík vypit.

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 186 × | Prestiž Q1: 7,71

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top