Štítky článku: •  

Přednosti a úskalí přímé demokracie (61B)

Lid si vozí prdele v šestsettrojkách prostřednictvím svých volených zástupců (vtípek z dob, kdy ještě voleným zástupcům stačívaly šestsettrojky)

...aneb, jak to chodí ve Švýcarech

Něco jiného je lidová iniciativa. Je k ní třeba sehnat během osmnácti měsíců 100 000 podpisů a předložit spolu s vypracovaným prováděcím návrhem. Poté proběhne referendum; a dopadne-li kladně, je schválena změna nebo doplněk ústavy, a ani nejvyšší partajní pámbu s ní nehne.

I můžeme si dobře představit, proč se při takovém pomyšlení dělá pěna u tak mnoha státnických úst, i jakou výhodu má pro mnohého velikána demokracie zastupitelská.

Nutno hned říci že Švýcaři této možnosti užívají, ale nezneužívají. Byla zavedena roku 1891 a od té doby se o změně ústavy hlasovalo zhruba osmdesátkrát, ale jen osmkrát byla referendem přijata (psáno v červenci 2010). O to víc bylo případů, kdy stačilo referendem pohrozit a sebevědomá partajní skupina, hotová za každou cenu prosadit svou, okamžitě zkrotla.

Ještě níž v pořadí stojí iniciativní impuls, který jen cosi navrhne, ale nevypracuje, takže zákonné znění musí vyhotovit vláda nebo parlament. Je to prý dost nepraktické zařízení; můj švýcarský informant hlásí, že vrcholné státní orgány obvykle zpracovávají podané návrhy takovým tempem, že když konečně dojde k hlasování, iniciátoři impulsu už vymřeli. Ale třeba ten pán drobet přehání.

Nakonec následují ještě petice, ty ale jsou docela nezávazné a nepožívají ve Švýcarech velké vážnosti, jelikož je může podepsat každý, prý i pes, a snad dokonce i úslendr neboli cizinec. Tak se aspoň dozvídám z obvykle dobře informovaných kruhů.

Ale jak už naznačeno, snad ještě pozoruhodnější než regule přímé demokracie jsou ve Švýcarsku jistá pravidla, která naprosto bezvadně fungují, třebaže nejsou řízena žádným zákonem, aniž vynucována policajtem. Jelikož bylo k jejich vzniku a zakořenění zapotřebí oněch osmi staletí, uplynuvších od přísahy na louce Rütli, nenabízím je k nápodobě.

Jedná se především o všelijaké obyčeje jazykové a národnostní, což je obzvlášť podivné jelikož jsou to věci, o něž se lidstvo odjakživa nejčastěji a s mimořádnou zálibou hádá, pere a odsunuje. Zemi helvétského kříže obývají čtyři — nikoli národy, ten je jeden, švýcarský — ale jazyky: zhruba ze dvou třetin německý, z jedné čtvrtiny francouzský, v kantonu Ticino hlaholí mluva italská a v Graubündenu žije starobylý nárůdek Rhaetů, čítající kolem 45 000 duší.

Tudíž poměry dosti složité, že by už stačily k vydání nějakých dekretů. Ale nedochází k tomu, vládne svornost a etnicko-jazykové vášně nepropukají. Všechno se řeší samo sebou jednak v rámci autonomie obcí a kantonů, jednak naprosto neochvějným přesvědčením že jazyková hranice je věc posvátná, na niž se za žádných okolností nesmí sahat.

Naskýtá se otázka: není ta posvátnost a stoprocentní závaznost dána právě tím, že v té věci žádný zákon neexistuje? Že se vše řídí starodávným, z tradice dodržovaným zvykem? Nepodřizuje se svobodný člověk ochotně přirozeným pravidlům, proti nimž by se vzbouřil, kdyby do něj byla vtloukána palicí zákona? Ale pravda, pouze svobodný člověk. Není to species v současném světě tak zvlášť rozšířená.

Dostává se mi ovšem informace že po referendech, v nichž německý lid hlasoval tak a lid rwandský (francouzsko-italský) zrovna naopak, se pak v novinách rozhořčeně píše, že se s těmi druhými nedá žít v jednom státu. Ale to jen v pondělí po sečtení hlasů; už v úterý si myšlenku tak svatokrádežnou nikdo nepřipustí.

Nedá mi, abych nevzpomněl zakladatelů československého státu kteří — nebo aspoň někteří z nich — také navrhovali zavést kantonální systém s prvky přímé demokracie a jazykové tolerance, ale nic z toho nebylo. Místo toho upadlo Československo do nejkoženější partajní strnulosti; z časů rakouských zděděná vysoká míra autonomie obcí a okresů byla silně okleštěna, centralistické komando posíleno.

A místo aby se Čechové aspoň pokusili o vytvoření jedné společnosti o více jazycích, pochopili národnostní otázku jako lítý boj kdo s koho. Proto jsme dopadli, jak jsme dopadli, proto můžeme leda se smutkem a závistí vzhlížet k alpským vrcholům, z nichž vlaje bílý kříž v červeném poli na znamení ideálů nám nedostupných.

A když jsme si tak pěkně pověděli, jak to ve Švýcarsku chodí s přímou demokracií, řekněme si ještě, jak je tím ovlivněna nejen švýcarská politika, nýbrž i švýcarský všední den, životní způsob i sama duše národa. Bez velkého holedbání lze uznat, že velmi positivně. Především je třeba zdůraznit, že na rozdíl od sklonu partajně-parlamentních demokracií k rozhazovačnosti a zadlužování, je švýcarský způsob značně úsporný. Není divu. Co se jinde složitě řeší na vládní úrovni a o čem probíhá dalekosáhlé mezipartajní handrkování, na tom se Švýcaři už dávno z velké části dohodli v hospodě při zasedání obecní rady. I není jejich byrokratický bumbrlíček tak tlustý a nenažraný.

Takzvaná státní kvóta (část příjmu, již erár občanu vytáhne z kapes v podobě daní a dávek), činí ve Švýcarsku něco kolem třiceti procent ve srovnání s 41 % českými, 43 % německými a požehnanými 56 % švédskými (stav r. 2010). Na spodním stupni toho nemilého žebříčku tak se Švýcary stojí už jen Jižní Korea; a stupeň by se mohl nalézat ještě níž, kdyby si občané Spříseženectví nedovolovali luxus horského zemědělství, nevýnosného, ale činícího švýcarskou krajinu krásnou a malebnou.

Jelikož jim však švýcarský erár nesahá tak hluboko do měšce, mají nejen víc citu, nýbrž i kapsu otevřenější pro krásu krajiny, zatímco jinde se o životním prostředí většinou jen žvaní.

Armáda (početně nejsilnější v Evropě), založená na principu domobrany rovněž něco spolyká, ale švýcarský občan nežehrá ani na náročná každoroční vojenská cvičení, ani na břemeno nákladů, jsa přesvědčen o jejich nezbytnosti. Kdyby se nákladů na vojsko chtěl zbavit, mohl by začít sbírat podpisy a vynutit si referendum o změně ústavy. Ale to se ještě nestalo.

Výkon politiky je naproti tomu relativně levný, z velké části založený na bezplatné dobrovolnosti. Je to k nevíře, ale dozvídáme se, že politická činnost je často i na spolkové úrovni vykonávána co čestný úřad. Jaký to rozdíl proti úporné snaze českého (nejen) politika obdařit se erárním obročím co nejvýnosnějším! Na kantonální úrovni bývají přímým hlasováním schvalováni členové místní vlády, na obecní například učitelé. Následkem toho, byl jsem ujištěn, nemá švýcarský občan své politiky za šašky, ani za vnucené, drahé a často zbytečné zlo, nýbrž k nim — věřit se nechce — chová respekt a důvěru.

Přímá demokracie vychovává občana k samostatnosti a zodpovědnosti. Je to přirozené; rozhodl-li se špatně či ukvapeně, nemůže se vymlouvat na ty nahoře, nýbrž má co chtěl. Jelikož hlasuje nikoli o partajích jako v demokracii zastupitelské, nýbrž o konkrétních problémech, je i role stran podružná, nesrovnatelná s partajní všemocí u nás i jinde.

A protože jde o jiné věci, než který ze zubících se plakátových pánů bude smět ukojit svou ješitnost vysokým postem, není třeba ani nákladných volebních bojů, v nichž se gerojové partajní politiky za poplatnické peníze navzájem osočují ze všemožných špatností a slibují voličstvu celé pytle modrého z nebe. Z téhož důvodu se nedostavuje ani kocovina ze stokrát nesplněných slibů a z toho vyplývající únava věcmi veřejnými, názor že politika je špína a vůbec blbá nálada. Ledaže si přívrženecké duše tolik nepřijdou na své, jelikož lidové hlasování neskýtá tu krásnou příležitost k vzpěněnému fandění; ale to potěšení si snad lze odpustit výměnou za věcnost a střízlivost, v níž nemá místo slibovačná demagogie.


Přímá demokracie je ale také věc náročná. Aby jí švýcarský občan plně dostál, nestačí mu jednu partaj milovat a druhé se pošklebovat, nýbrž musí věci pro niž nebo proti ní hlasuje, co možná rozumět. Tak je ve světovém srovnání daleko vpředu co do občanské informovanosti a odborného zájmu, to v přímém kontrastu se způsobem zastupitelským, operujícím zhusta povšechnými a žádné zvláštní informovanosti nevyžadujícími pojmy.

V referendech se nehlasuje o nadzemských ideálech, nýbrž například o penězích na opravu školy nebo prodloužení dálnice; tím se ale jen málo cítí osloveni jedinci se sklonem k spasitelskému kazatelství. Proto ve Švýcarsku nikdy nehráli podstatnější roli revolucionáři a ideologičtí doktrináři, třebaže sklonu k této duševní úchylce ani tam nechybí. Chybí však ovzduší politické rozplizlosti, kde lze vyměnit realitu denního života za vzdušné zámky pošetilých vidin.

Ještě abychom se chvíli zaobírali námitkami, systému přímé demokracie obvykle předhazovanými. Tak například se říkává a rukou povzneseně mává, že švýcarská referenda beztak mívají nízkou účast, což zrovna nesvědčí o občanském zájmu.

Inu, svatá pravda: koná-li se například hlasování mají-li či nemají psi povinně nosit náhubky, přijdou k urnám majitelé psů, jakož i ti, jež už někdy bezprizorný pes honil po poli. Ostatní zůstanou doma, jelikož se daný problém jejich srdce netýká; zato přijdou příště, až se bude hlasovat o předmětu zase jejich zájmu. To je, řekl bych, spíš přednost než nedostatek: švýcarský občan hlasuje o věcech, jimž rozumí a které se ho týkají kdežto v tom, co pro svou osobu pokládá za vedlejší, přenechává rozhodování jiným.

Soudíme-li demokracii ne podle toho, co krásného a vznešeného chtěla, nýbrž co dokázala, musí i největší skeptik uznat, že švýcarský systém přímé občanské účasti dokázal velmi mnoho. Že dosáhl výsledků zajisté lepších než systém zkožnatělé partajní všemoci, přímou občanskou vůli vylučující.

V bohatství, úspěchu, mezinárodním respektu, v občanském sebevědomí, svobodě jednotlivce, pocitu identifikace se svou zemí i v osobní zodpovědnosti za zdar rodiny, obce a státu stojí Švýcarsko vysoko nad zbytkem kontinentu.

Skýtá-li systém demokracie zastupitelské nějaké přednosti, které by tento výčet zastínily, rád bych se o nich dozvěděl. Řekl bych však, že takových předností není; že z obojího způsobu je systém přímé demokracie morálně i v praktických výsledcích nadřazený. Systém nepřímý, zastupitelský je přijatelný jen z nouze, není-li občan přímého rozhodování schopen. Což může být smutná pravda o nehotové společnosti české s jejím málo vyvinutým pocitem pospolitosti a smyslem pro nezištnou službu celku; nezbavuje nás však povinnosti všemi sílami k ideálu zodpovědnější společnosti směřovat.

Neohánějme se příliš skutečností, že zastupitelský způsob je v dnešní Evropě převládající, kdežto Švýcarsko jen jedno. To věru je. Ale ani zbytek Evropy se změnám nevyhne, ani v něm bohdá nesetrvá současný způsob navěky, nýbrž se v cosi dalšího vyvine. Dejž Bůh, aby to bylo něco aspoň vzdáleně podobného švýcarským obyčejům. Opak je totiž dosti dobře možný; všelijakých silných rukou a tatíčků národa, co se jen třesou, aby chátrající demokracii nahradili vládou své nechybující moudrosti, není nedostatek a v pravý čas se vynoří… ne, už se vynořují.


Jelikož ve chvílích kdy píši tyto řádky, také v zemích českých se ozývá volání — ne vždy z nejdůvěryhodnějších úst — po přímé demokracii, dovolil bych si na závěr této už tak dost dlouhé kapitoly připojit několik poznámek.

Tedy především: přímá demokracie musí mít svůj přesně stanovený a přísně dodržovaný řád. Nelze tudíž navrhovat referenda k tomu či onomu, zazdá-li se některému partajnímu velikánovi že by na tom mohl vydělat, ani nesmí být posledním, zoufalým východiskem z nouze, když už to dál ne a nejde, nýbrž pravidlem.

Rovněž je přímá demokracie podmíněna vysokým stupněm prozíravosti, zodpovědnosti a poučenosti, což, jak tak koukám, není v království českém právě zaručeno; i započal bych ne hned s převratnými změnami historického významu, nýbrž od malého k většímu, aby nerozumné rozhodnutí neznamenalo obtížně, pakli vůbec nějak napravitelnou katastrofu.

Drobnější pády na nos naopak nejen že si nerozumně hlasovavší občánek zaslouží, ale jsou mu k velikému prospěchu. Nemůže pak říkat — to oni, to ti tam nahoře to zvrzali, nýbrž já, já osel všech oslů nejušatější jsem to zvrzal. I bude napříště hlasovat zodpovědněji, bude se víc do hloubky zamýšlet nad možnými důsledky svého vota.

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 153 × | Prestiž Q1: 5,57

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top