Štítky článku: •  

Soft power po třiceti letech 2/2

Politologové rádi politikům říkají, jak mají dělat svou práci. Ne, že by to vládnoucí nepotřebovali, ale otázkou je, jak účelné a účinné tyto rady jsou. Příkladně je to vidět na myšlence „soft power“, nebo-li sametové moci.

Soft power maskuje slabošství Západu

Sametová moc je oblíbená nejenom u kapitánů průmyslu, ale i u politiků a jejich mediálních našeptavačů. To se projevilo nejprve v západní Evropě a teprve s nástupem Baracka Obamy také ve Spojených státech.

Není náhodou, že se myšlenka sametové moci stala velmi populární v Evropě. Starý kontinent byl ideálním kandidátem pro vlídné pojetí zahraniční politiky. Západní Evropa pohodově přečkala celou studenou válku v závětří americké obrany a krátila si čas výnosnými obchody s kdekým. A to se jí moc zalíbilo.

Z evropského hlediska bylo velmi výhodné věřit tomu, že pád komunismu způsobil hlavně helsinský proces a věrohodnost západních hodnot a nikoliv věrohodnost americké hard power (symbolizované Reagonovou SDI), založené na vojenské a hospodářské síle.

V Evropě dodnes přetrvává představa o tom, že zahraniční politika spočívá především ve vstřícnosti vůči zájmům jiných států a v družných rozprávkách při tom či onom summitu. Evropanům bylo velmi vhod věřit, že čím více dobročinnosti západní země projeví a čím trpělivější budou, tím lépe bude na světě.

Idealistické rezoluce členů Evropské unie, ale ve skutečnosti ukazovaly něco úplně jiného. Pokřivená a cynická vládnoucí třída se mohla ve jménu vlídné politiky vyhýbat nepohodlným situacím, tvrdým rozhodnutím a zkouškám ohněm. Sametová moc Josepha Nye se stala vědeckým a morálním posvěcením bázlivosti a nečinnosti evropských vládců. Tato selankovitá koncepce zahraniční politiky se v Evropě těší velké oblibě dodnes, protože se ideálně doplňuje s nevůli napapaných a nepohodlí odmítajících společností energicky zastávat své národní zájmy.

Soft power se stala honosným označením pro západní ústup ze slávy. Horlivě se na ni odvolávají ti, kteří nemají vůli a postupem času ani schopnosti nést náklady a rizika ofenzivní zájmové politiky.

Joseph Nye jr. tedy není objevitel a zvěstovatel nové formy mezinárodních vztahů, nýbrž spíše obhájce západní slabosti a nerozhodnosti. A tak připomenu úvod tohoto textu. Politologickým teoriím se opravdu lépe daří v učebnách a studovnách a styk s realitou je pro ně toxický.

A co Amerika?

Na rozdíl od Evropy jde Spojeným státům o víc než jen o politologickou teorii anebo zamaskování vlastní slabosti. V případě vojensky nejsilnější země světa není vstřícnost americké vlády vůči zájmům jejích nepřátel, tak jak ji třeba ve vztahu k arabskému světu zpočátku opakovaně projevil Barack Obama, suverénní gesto sebevědomé velmoci nebo elegantní diplomatická finesa. V případě Ameriky je to spíš výraz vlastní slabosti vůči zemím, které její hodnotový systém a zájmy zásadně odmítají. To byl problém vždycky, ale obrovský význam nabyl s mocenským nástupem Číny.

Již za Baracka Obamy bylo zřejmé, že napjaté vztahy mezi Washingtonem a Pekingem odrážejí rozhodující mocensko-politický konflikt současnosti: soupeření mezi demokratickým a autoritářským kapitalismem. Na rozdíl od sovětsko-amerického soupeření ve studené válce se tento konflikt odehrává uvnitř kapitalistického systému a jde v něm „jen“ o udržení hospodářské a geopolitické dominance USA.

A nejpozději tady ztrácí sametová moc poslední zbytek své přesvědčivosti. V tomto konfliktu již nejde o vítězné tažení západních hodnot, o jejich schopnost podmanit si lidi a státy. Mezi USA a Čínou se totiž poměřuje výkonnost státního kapitalismu v Číně s americkou verzí tržního a demokraticky zakotveného kapitalismu. A je velmi nejisté, která verze je silnější.

Americko-čínská konfrontace je dnes nepřehlédnutelný důkaz bankrotu představ o síle sametové moci, ale tím není ještě ukončeno zúčtování s ní. To co Joseph Nye považoval za účinný nástroj k prosazování amerických zájmů se totiž ukazuje jako velká slabina západní společnosti. Co tím myslím?

Amerika je prý „bound to lead“ (povolána vést) a zároveň vzdoruje existenční čínské hrozbě. A zrovna v této kritické chvíli se ukazuje, že jí oslabuje právě ona sametová moc, o jejíž zázračné síle Nye tak poutavě vypravuje. Ptáte se jak? Tak si to proberme. Právní stát a demokratický společenský pořádek USA snižují navenek politickou akceschopnost Ameriky oproti autoritářské a tudíž bezohledně a přímočaře postupující Číně a ztěžují tak prosazování amerických národních zájmů ve světovém měřítku. A to není všechno.

Sametová moc oslabuje Západ

Ta samá sametová moc, která nepůsobí na ostatní civilizace tak jak to Nye předpovídal, oslabuje Ameriku samotnou. Jak? Média, městské elity a velká část politické třídy jsou centry mocensko-politické subverze proti vlastní společnosti. Je to oligarchie, která prosazuje svoje mocenské zájmy a obrací se proti zájmům většiny obyvatelstva země.

Sociálně-vědní fakulty oslavovaných amerických univerzit jsou dnes zdroje důkladně promyšlených nesmyslů, které vedou k sebevražedným sociálním změnám a zároveň, ve jménu politické korektnosti, blokují poznávací potenciál země.

Jako bych již slyšel toho chytrolína, který říká: Robejšek chce v Americe diktaturu. Samozřejmě ne, ale kvůli tomu ještě nepřehlédnu slabiny Nyeovy idealistické vize o charakteru politiky a slabost Spojených států vůči čínské výzvě. A říkám to co nejhlasitěji, protože sametové hodnoty bující na amerických univerzitách, v médiích a v politizované kultuře infikovaly a dramaticky oslabily také evropské státy; také naší zemi.

Shrňme si k čemu jsme došli: Sametová moc Josepha Nye nebyla nikdy použitelný nástroj pro americkou a žádnou jinou zahraniční politiku. A jak jsme právě zjistili, tak jsou některé její prvky pro Spojené státy a západní civilizace zdrojem ohrožení.

Je sice intelektuálně vzrušující konfrontovat politologickou teorii s politickou realitou. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč píši o sametové moci. Hlavně mi šlo o to, abych zpochybnil měkkou a podbízivou politiku západních zemí a doložil následující tézi: Zahraniční politika zaměřená na národní zájmy a podložená účinnými mocenskými nástroji (armáda, hospodářství) je dnes předpokladem pro přežití západní civilizace.

Jak dál?

Mezi americké prezidenty, kteří dostali Nobelovu cenu míru, patří vedle Obamy i Theodor Roosevelt, který si oblíbil staré africké přísloví: „Mluv mírně a nos velkou hůl, pak dojdeš daleko.“ Hodnotíme-li vývoj posledních třiceti let, tak se nevyhneme zjištění, že z amerického hlediska může sametová moc (snad) fungovat v případě, že se obrací vůči zemím, které mají velmi podobné hodnoty jako Amerika, ale i pak jen do té míry, do jaké mají tyto státy také podobné zájmy jako Amerika.

Nye ale nemyslel na Evropu, když psal o ovlivňování světa pomocí atraktivity demokratických hodnot, právního státu a amerického způsobu života. Podle něj měla sametová moc změnit právě ten (nezápadní) zbytek světa. Ale o tom nemůže být řeči, ani třicet let od jejího vzniku.

Jak jsme si již řekli, tak Nye psal ve svých dílech o světě, který (a již tenkrát jen domněle) srůstal do stejné globalizované civilizace. Ale svět byl již tehdy a dnes je to nezpochybnitelné tím, čím byl vždycky. Světem národních států a jejich rozdílných zájmů.

A proto dnes Američanům v Íránu nejde o to, oč jim (prý a možná) šlo v Afghánistánu. Nedělají si iluze o tom, že by tam mohli vynutit pozápadnění vlády a vznik společnosti podle Nyeovy představy. Stačí jim změna chování jejích vůdců. Ale k tomu (a je třeba říci, že úspěšně) používají klasickou tvrdou moc. Ta sametová nejenom nepomůže, ale spíše jen škodí.

Kritici za to Americe předhazují, že politika přece musí být především stabilní a předvídatelná. Ale já se ptám: Opravdu vždycky a proč vlastně? Je vůbec možné jednat v chaotickém světě předvídatelně? A je to účelné a účinné? Nevypočitatelnost má jednu obrovskou mocensko-politickou výhodu. Nutí ostatní hráče uvažovat o dosud nemožném a o zdánlivě nemyslitelných a nepohodlných alternativách.

Ten, kdo dnes kritizuje americkou anebo i britskou politiku za její nevypočitatelnost, tak jen dokazuje, že není dost dobrý analytik, ale ani politik. Flexibilní a (nebo chcete-li) neočekávaná politika je oprávněná a dokonce nutná ozvěna nevypočitatelnosti polit-ekonomické konstelace dnešního světa.

Co to znamená popsal Thomas Carlyle již v 19. století suše a jasně: „Náš hlavní úkol není vidět to, co je ve vágních dálkách, nýbrž udělat to, co je bezprostředně potřeba“. K tomu je vám sametová moc na nic. Ano, ani klasická tvrdá moc nezaručuje automaticky úspěch. Ale nepochybně zabrání zhoršení situace spíše než úzkostlivost, vstřícnost a zbabělost.

Text psaný pro podcast: https://www.youtube.com/watch?v=KrcACL2kCBk

Píše pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 173 × | Prestiž Q1: 6,50

+9 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top