Štítky článku: •  

Otázka do pranice: president nebo král? (62)

Zrušit stav šlechtický bylo jednou z prvních starostí Masarykovy republiky. Stala se tak dvojí škoda: proletarisace českého národa, už tak na dosti vysokém stupni, byla stvrzena a prohloubena, vlákno spojující přítomnost s živou, neučebnicovou minulostí oslabeno, čehož následky jsou znát až podnes.

Le roi règne, mais ne gouverne pas (král panuje, ale nevládne — zásada posledních francouzských králů)

Úkolem panovníka jest chrániti občana před jeho politiky (císař a král František Josef I.)

Ještě před nemnoha lety jsem nepokládal v titulku nadhozenou otázku za tak závažnou, abych si kvůli ní musel dávat nohu za krk. Také se mi republikánský systém zdál být už stoletím zaběhlý, a zaběhlé věci se nemají bez podstatnějšího důvodu měnit. Jistou slabost pro monarchii jsem ovšem měl. Líbila se mi její důstojná barvitost, slavnosti a obřady, roucha, kočáry, řády, erby, střapce, šerpy a chocholy, věru jinačí podívaná než na tu republikánskou šeď. A tisíciletá tradice se mi líbila, již si nelze jen tak vymazat z duše; snadno je být srdcem monarchista, byť i rozum dával přednost republice, systému pokrokovému. Velké váhy jsem ale těm věcem nepřikládal.

Léta však plynula a můj rozum pozbýval někdejší jistoty. Že pokrokový systém… co vůbec, do důsledku vzato je pokrok, a v čem spočívá jeho výbornost? Nicméně už nerozděláváme oheň třením dřívek, ani vesmír už nemá podobu půlkulatého poklopu, na němž jsou nalepeny hvězdičky, i můžeme opravdu mluvit o pokroku. Je však, či lépe měl by být i pokrok společenský; po dvou stech let jeho vzývání zjišťujeme, že je to iluze a klam.

To se týká i naší otázky. Kdekoli se uhnízdil způsob tyranský, pohrdlivě panský, příživnicko-vyžírkovský, svému okolí i sám sobě nebezpečný, každičký se prohlásil republikou. Sto nebo ještě víc je na světě takových republik, titulu res publica ani ždibcem nezasluhujících; asi že se nízkým charakterům zdá snadnější přiodít se rouchem republikánským, jelikož to až na ten název nic nestojí a schovat se pod ním dá cokoliv. Kde však monarchie přetrvala vzývání pokroku a dočkala se dnů současných, můžeme pozorovat, že jde bez výjimky o země politicky stabilní, důvěryhodné a funkční. Švédsko, Anglie, Dánsko, Nizozemí, Japonsko… kdo náleží k tomuto ctihodnému klubu, může o sobě říci, že se nachází v dobré společnosti. Záplava republik všeho světa to o sobě říci nemůže.

Snad proto že republikánský nikoli ceremoniál, ale v myslích hluboko zakořeněný způsob je vzácné koření u národů světa. Vychází ze společné starosti občanského celku o svou věc veřejnou, a to ze starosti aktivní, připravené osobně se podílet na jejím vytváření. Do důsledků vzato, skutečné republikánství vyklíčilo z několika málo míst na půdě Západu: z islandského thingu, v jehož kruhu se shromažďovali svobodní hospodáři k vzájemným poradám; ze švýcarských údolí, jejichž sedláci se spojili přísahou k hájení společné věci; z lesů virginských a pensylvánských, jejichž osadníci vzali své věci do vlastních rukou stejně uvědoměle a aktivně.

V zemích postrádajících té tradice už takového uvědomění mnoho není, republikánský bývá obřad, nikoli cit. Což se týká i nás. Pohlédněme do zrcadla, čeští lidé, a povězme poctivě: kouká z něj na nás republikán? Není to spíš člověk nebažící příliš po republikánské cti brát věc veřejnou do vlastních rukou? Nezbavuje se jí raději, odevzdávaje ji lepším či horším zástupcům, aby tu nepříjemnou věc vyřídili za něj? A nežbrblá pak hněvivě a po poddansku, když se tak neděje dle jeho gusta?

Hojné užívání příslovečného zájmena oni, neochota k vyšší míře politické aktivity než jednou za čas vložit volební lístek do urny, je způsob člověka v jádře poddanského, z nějž ani století republikánského rituálu republikána neudělalo. Jakž ostatně dokazuje česká záliba v národních tatíčcích, republikánské to náhražce někdejších císařů a králů. Můžeme vyslovit opět jedno pravidlo: jest republika pokračováním monarchie plebejskými prostředky — a to ještě v lepším případě.

Nehledě k tomu že je presidentský tatíček víceméně zbytečný. S několika málo výjimkami je v parlamentních demokraciích skutečnou, výkonnou hlavou státu ministerský předseda; president je jaksi navíc, někdy pro ozdobu, jindy pro ostudu. To proto, že když se před dvěma a čtvrt staletími formovaly Spojené státy americké a po nich další republiky, nedovedli jejich zakladatelé upustit od principu autority završující, nad partajní škorpení povýšené, skupiny obyvatelstva nejrůznějšího sociálního, etnického atd. původu sjednocující, jedním slovem královské.

V republikánském zřízení dává tento princip jen malý, pokud vůbec nějaký smysl. Korunovaný monarcha však byl či dosud je zosobněným symbolem své země, pojítkem věcí pozemských a nadsmyslných, jen citem tušitelných; jeho slovo, ač nepodepřeno výkonnou mocí, má svou váhu, kde selhává partajní kolovrátek. Odložením koruny a navlečením občanského kabátu se polovina tohoto smyslu vytrácí. Druhá půle se rozplývá tam, kde se president bez skutečných pravomocí stává ne víc než veleknězem republikánského rituálu, klopotné a vcelku postradatelné náhražky důstojnosti královské.

Král je z boží milosti, president z božího dopuštění, uštípl si prý zlomyslně nejmenovaný český politik. Střídměji řečeno, být president je úřad. Být král je poslání, věc posvěcená, věc cti. Navíc má monarchie do sebe cosi pohádkového: jen v královstvích se mohou dít pohádky o krásné princezně a dobrém princi, jen monarchie může přijmout do vysokého postavení cizince, aby celoživotně vydával jak živé svědectví o zemi svého původu, tak i s hlubokou opravdovostí přejímal obyčej své druhé vlasti, dokázal odplavit nánosy předsudečné podezíravosti a nakonec dojít obliby, ba lásky. Republiky této schopnosti nemají. Daly si do štítu rovnost a lidovost, ve skutečnosti ale bývá kultivovaný, od dětství k svému úkolu vychovávaný monarcha srdcím lidu bližší než republikánský potentát.

Dvacet let Republiky československé, pak česko-slovenské, pak na šest let žádné, pak československé socialistické, pak znovu česko-slovenské, v přítomném čase už jen české… obzvláštní stálostí se ten útvar nevyznamenal. A neosvědčil se sám princip republikánský, což po stu letech lze bez všech omluvných kliček připustit. Porovnejme stav země i jejích obyvatel v roce 1918 s dneškem: nevíra v politický systém, třetina obyvatel ve vyhnanství, další statisíce v emigraci, rozlehlé plochy někdejších Sudet dosud se nevzpamatovavší z pohromy roku 1945, skepse, rezignace… zvi to pokrokem kdo chceš.

Nedomnívám se zajisté, že oživení tisícileté tradice koruny svatováclavské by v tu ránu vyřešilo všechny současné těžkosti; jsem si však téměř jist, že by znovuuvedení krále na opuštěný trůn předků navrátilo do země úctu. Vědomí vyššího principu, jímž není pouhé naplnění materiálních potřeb, vědomí kontinuity, onoho mystického pouta žijících s generacemi odešlými i dosud nezrozenými, v delším časovém rozmezí pak bohdá i obnovu morální.


A když jsem se jednou takhle rozjel, budu ještě chvíli pokračovat. Tradičním a organickým doplňkem monarchie je stav šlechtický, jejž zrušit bylo jednou z prvních starostí Masarykovy republiky. Stala se tak dvojí škoda: proletarisace českého národa, už tak na dosti vysokém stupni, byla stvrzena a prohloubena, vlákno spojující přítomnost s živou, neučebnicovou minulostí oslabeno, čehož následky jsou znát až podnes. Co s tím…

Noblesse oblige, šlechtictví zavazuje. Já, člověk nešlechtický, znám své předky jakž takž do třetího, dědečkovského kolena. Díky mé tetě, povoláním učitelce, kteráž musela za protektorátu prokázat, že mezi předky nemá, až do nevím kterého kolene žádného žida, mám mezi svými lejstry rodokmen sahající ještě hloub do minulosti. Jsou to však pro mě jen jména: datum narození, datum úmrtí, punkt a konec. Pochopitelně je také neumím jen tak z hlavy vysypat. Šlechtic dovede. Posloupnost předků až do zakladatele rodu mu není dlouhou řadou nicneříkajících jmen, nýbrž živoucích osob; dovede si vybavit jejich podobu, zná jejich charakter, mluví k němu, shlížejí k němu z rámů zašlých obrazů, jsou mu povzbuzujícím příkladem skutky moudrými a tvůrčími, i varovným, kde se dopustili činů nečestných či pošetilých. Věrnost Koruně české je mu pak závazkem nejvyšším, jenž nepominul ani zákonem č. 61 z roku 1918 o zrušení šlechtických titulů.

Jsou věci, které se zrušit nedají. Zdrženlivost ve slovech a postojích, neúchylná, zdvořilá slušnost… Nu, ukončím už toto, já vím, staromilské povídání. Dějiny však mají v zásobě všelijaké kličky a nečekané obraty, co je staromilské dnes, může být aktuální zítra. Kdožví.

Luděk Frýbort (Z cyklu: Starý konzervativec o věcech pozemských)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 206 × | Prestiž Q1: 6,31

+8 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 10 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Špička

Jen krátce.
Každý člověk, který se alespoň trochu zabývá historií, tak ví, jak se chovala šlechta a to zejména v tkzv. Sudetech. Pokud jde o tkzv. "českou šlechtu" tak stačí, když si uvědomí komu patřil pracovní tábor v Letech a v jakých podmínkách tam žili ti, kteří tam nuceně pracovali. A pro koho
pracovali tito lidé zadarmo pro Schwarzenberg. To je skutečně noblesse oblige, že?

PeTaX

Jen velmi povrchní člověk usuzuje na celou šlechtu na základě Schwarzenbergova příkladu. (Nehledě k tomu, že i v jeho případě šlo o věc přinejmenším spornou). Kromě toho ukazujete svou neznalost věci výrokem: komu patřil pracovní tábor v Letech. Patrně to nevíte!

Karel

Tedy přímo do pranice se pouštět nebudu, ale že mi článek hnul žlučí, to nepopírám. Už citát Františka Josefa I přímo volá po otázce, kdo ochrání občana před jeho panovníkem. Takovou otázku si jistě pokládali naši pradědové, když četli provolání Mým národům.... To ještě nechávám stranou, že tehdy se nejednalo o občana, ale o poddaného. Monarchie u nás měla staletou tradici. A kolik za ta staletí bylo panovníků, kteří opravdu dbali o blaho svého lidu? K jejich spočítání nepotřebujeme ani prsty jedné ruky. Za ta staletí dost málo. Ten jeden, o kterém to platilo, musel nejprve vojensky pokořit zpupnou a zlodějskou šlechtu, tu vaší noblesse oblige. A nemohu jinak, než se zlomyslně ušklíbnout, nad ctihodným klubem důvěryhodných monarchii, to si děláte legraci, nebo jste příliš hodoval opojnému moku? Pohádky o krásných princeznách a statečných princích jsou čtivější a v poměru k realitě asi na stejné úrovni.

PeTaX

No jo. Jenže věc má takový drobný háček. Co háček, spíš veliký hák!
Jak První republika, tak i později komunistický režim měly celou řadu důvodů, proč nenechat na monarchii nit suchou. A tomu byl uzpůsoben i školský dějepis, takže v hlavách lidí přežívají dodnes fráze o žaláři národů a podobné nesmysly. Jenže realita byla někde o dost jinde a to, co si lidé dnes pamatují, je spíše ideologická indoktrinace a balast.
Když se ponoříte do studia skutečných historiků, nacházíte značně jiný obraz. A nemusí to být jen nudné práce akademiků, ale i popartové práce třeba Petra Hory Hořejše, či modernějšího Vlastimila Vondrušky. Ono to prostě nebylo tak, jak jsme se učili a v lecčems bychom dnes spíše svým pra-prarodičům mohli závidět. Např. to, že za toho proklínaného Rakousko-Uherska byl občan vůči státu daleko svobodnější, než dnes.
A jen třešnička na dortu: Taky máte zafixováno, že na Národní divadlo si národ vybral peníze ve veřejné sbírce? Krejcar ke krejcárku, národní vzbouzení... Tak leda tak prd. Z té sbírky by si postavil leda tak první dva schody z ulice. Drtivou část ceny zaplatil z Vídně císař Franz Josef. A tak je to skoro se vším.

PeTaX

A poddaný vám vadí? No, asi to vidíte prismatem nějakých pohádek. Víte, že Commonwealth of Nations čítá nějakých 2,2 miliardy lidí a to všechno jsou de facto poddaní jejího veličenstva Elisabeth Roy? V některých státech (Kanada, Austrálie) výslovně Her Majesty Queen Elisabeth II, Queen of Australia (Canada). Myslíte si, že Britům vadí, že jsou poddaní a nějak je to svazuje? O Španělsku a dalších královstvích nemluvě.

Karel

Jak už jsem avizoval, do pranice se pouštět nebudu. Jen dvě technické poznámky. Jak jste přišel na to, co mám zafixováno ohledně Národního divadla? Že o tom sám nevím. Druhá poznámka, ano, být poddaným by mi vadilo a to hodně. Nehledě k tomu, kolik lidí si v tom stavu libuje. Monarchie není nic pro mně.

PeTaX

Add Národní divadlo: to souvětí obsahuje otazník, tedy se ptám, zda to máte zafixováno. Nic vám nepodsouvám, zdvořile se ptám.
A že jste poddaným státu je lepší v čem? Pravda, můžete se vzdát občanství, ale jen tehdy, budete-li mít občanství jiného státu. Bez občanství nesmíte existovat.
Přiznejme si otevřeně, že jsme ve skutečnosti jen nevolníky demokraturního, centralistického, byrokratického státu. Odíranými o majetek daleko více, než kdykoliv v historii. O svobodě si opravdu můžeme jen nechat zdát.

Karel

O svobodě a demokratuře si žádné iluze nedělám. V tom jsme myslím zajedno. Ale ani to nemění můj názor na monarchii a šlechtu. Jsem ochoten připustit právo dědit majetek po předcích, ale nejsem ochoten připustit, že kdokoliv má dědičné právo vládnout ostatním ,,z Boží milosti". V tom jsem zajedno s Masarykem. Ostatně ani v tom Rakousku si c.a k. monarchii neponechali, i když byla tak úžasná. Pan Frýbort je moudrý pán a v mnohém s nim souhlasím. Ale i jemu přiznávám právo na omyl nebo rozmar.

PeTaX

No a právě v tom je zřejmě Vaše nepochopení. Konstituční monarchie jde trochu jiným směrem. Jak výše citováno, monarcha nevládne, ale panuje. Vládne vláda a parlamentní systém. To je dost zásadní rozdíl.
Pro příklad bych užil třeba jen jednoho argumentu: monarcha si svého dědice vychovává k panování, vyučuje jej svému řemeslu, a království mu předá, až když k tomu má dipozice. To je, soudím, lepší, než když je z lidu vybrán za presidenta libovolný plebejec, který takovou kvalifikaci a průpravu vůbec nemá.
Poměrně zajímavě o problematice píše Hans Adam II., lichtenštejnský kníže. Dokonce vtělil do jejich ústavy hlavu, že kdykoliv lid nahlédne, že on panuje špatně, odstoupí a z knížectví udělá republiku. No, zdá se, že panuje dobře, když o tu změnu obyvatelé nestojí. (Mimochodem: kníže má občanské povolání, resp. podniká a živí se sám.)
Já si myslím, že panovník v takovém konceptu znamená určitou konzervativní stálici, řád, chcete-li. A jestliže bych se ještě před třiceti lety návratu monarchie leda posmíval, dnes, ve více jak šedesáti letech věku, už mi ta myšlenka nepřijde hloupá; spíše je otázkou, kde dnes monarchu vzít.

Vojtěch Běhunčík

Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
... česká monarchistická politická strana, usilující o změnu státního zřízení na konstituční monarchii s dvoukomorovým parlamentním systémem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koruna_%C4%8Cesk%C3%A1_(monarchistick%C3%A1_strana_%C4%8Cech,_Moravy_a_Slezska)
---
https://www.korunaceska.cz/

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top