Štítky článku: •  

Lisabonskou smlouvou jsme sami sebe zbavili suverenity

Způsob fungování Evropské unie se významně změnil naposledy před více než deseti lety. V listopadu minulého roku „oslavila“ unie desáté výročí ratifikace Lisabonské smlouvy posledním prezidentem v unii. Asi nepřekvapí, že jím byl tehdejší český prezident Václav Klaus.

Při této příležitosti napsal člen české pravicové strany ODS Tomáš Vaněk komentář, který uveřejnil i Konzervativní web. Vzděláním přírodovědec Tomáš Vaněk je aktivní v české politice nějaký ten pátek a pozorně sleduje i dění v Evropské unii, přičemž svůj zájem o politiku završil i studiem politologie.

Jelikož nás jeho komentář zaujal, oslovili jsme ho s prosbou o rozhovor, jak Lisabonská smlouva ovlivňuje naše životy. Poskytujeme vám první část rozhovoru, která se týká Evropské unie, jejího fungování, problémů a výhledů do budoucna.


Začal bych náš rozhovor citací: „Předávání stále většího počtu pravomocí a kompetencí z úrovně národních států na úroveň EU je v zájmu velkých, ne malých evropských zemí. Takový superstát Evropa by byl ve skutečnosti ovládán skupinou několika velkých států, zatímco ty ostatní by sloužily pouze jako stafáž.“ Určitě si pamatujete, odkud je tento citát. Co na to říkáte po 16 letech od jeho vzniku a 15 letech od vstupu deseti zemí včetně Česka či Slovenska do EU?

Ano, je to část programového leafletu „Když do EU tak s ODS“ z roku 2003 a jeho autorem je Jan Zahradil. Co na to říct po 16 letech? Že v té době, nepochybně stále pod vlivem svého prvního předsedy Václava Klause (předsedou byl do roku 2002), měli alespoň někteří politici zcela jasno, jaké pozice by Česká republika měla v EU zastávat a byli si vědomi všech rizik s členstvím souvisejících. To ostatně potvrdil i XVII. kongres ODS v roce 2006 — viz jeho usnesení 3.4. „Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalovaný kvalifikovanou většinou“. Bohužel, postupem času se tato pozice stále více změkčovala, což vyvrcholilo schválením Lisabonské smlouvy v poslanecké sněmovně a Senátu ČR přesto, že důsledky této smlouvy byly již tehdy zcela jasné. Dnes možno říci jediné – autoři leafletu měli úplnou pravdu a současná EU je ovládaná skupinou několika velkých států (po odchodu GB především Francií a Německem), a malé státy včetně ČR slouží jen jako stafáž, což plyne z jejich „váhy hlasu“ na straně jedné a přesunem rozhodování ve prospěch většinového hlasování (vinou Lisabonské smlouvy) na straně druhé.

Na Slovensku jsme byli v roce 2004 šťastní, že vstupujeme do EU, protože po éře mečiarizmu a hraničních situací se zdálo, že nám evropský vlak ujede. Debata na téma, zda vůbec vstoupit, zcela absentovala, šlo jen o to stihnout rok 2004. Zdálo se nám tehdy, že Evropská unie nás prostě a jednoduše ochrání před zlem a bude všelékem pro mladou demokracii. Registrovali jste to tehdy? Komunikovali jste o tom s někým na slovenské straně? Byly tam nějaké hlasy, které upozorňovaly na rizika vstupu? Jaká byla tehdy debata v Česku?

Tak žádná velká debata se nekonala, naopak probíhala rozsáhlá kampaň pro vstup. Pamatuji si velké plakáty typu „Vítá Vás portugalský rybář“ a podobně. Řada občanů vstup do EU pokládala za definitivní „zakotvení“ ČR v západní Evropě, aniž by si všímali toho, že ten reálný „západ“ už tím vysněným „západem“ není. Ale je pravdou, že tehdy to ještě nebylo vidět tak silně, jako dnes. Jistě bylo dost lidí, kteří upozorňovali na rizika, ale jejich hlas se ztratil v obecném jásotu. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem do Bruselu jezdil na různá zasedání již od roku 1994. Šlo sice o témata vědecká, ale i tam šlo vždy o peníze a vliv. Takže stačily jen 2 roky a byl jsem úplně vyléčen ze všech iluzí. V roce 2004 jsem tak měl s fungováním EU nepochybně více zkušeností než leckterý čerstvě zvolený europoslanec. A byl jsem z naivního EUrooptimistu definitivně převychován na Eurorealistu. Proto jsem také v referendu o přistoupení hlasoval proti. Já jsem se EU díky zkušenostem nebál, jen jsem se bál důsledků široce podporovaného slepého nadšení našich občanů kombinovaného s jejich naivitou a nezkušeností. Prostě jsme, jako stát, nebyli připraveni … A někdy mám pocit, že nejsme na EUrorealitu připraveni vlastně ani dnes.

Co způsobila Lisabonská smlouva v návaznosti na Maastrichtskou z roku 1992, pokud byste to měl shrnout co nejvýstižněji?

Významnou institucionální změnou je rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkově o 68 oblastí, z toho v 19 oblastech jde o nahrazení jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun. Tento posun fakticky likviduje možnost nejednat podle výsledků hlasování, a tak likviduje i suverenitu členských zemí v těchto oblastech. Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a imigrační politiku, energetiku, dopravu, a mnoho dalších. A důsledky pociťujeme dnes a denně … Stačí si připomenout problémy s migrací.

Jistě není náhodné, že úplně posledním prezidentem z celé unie, který smlouvu podepsal, byl v roce 2009 český prezident Václav Klaus, i to pod velkým tlakem, i českého Ústavního soudu. Vy jste to tehdy pozorně sledoval. Jak si na to vzpomínáte?

S naprostou hrůzou. Důsledky této smlouvy pro ČR byly zcela jasné, mnohokrát zmiňované a neoddiskutovatelné. Prostě jsme sami sebe zbavili suverenity a práva o sobě rozhodovat. A nic na tom nezměnily argumenty typu „suverenitu neztrácíme, jen předáváme“. Stačí si poslechnout projevy Miroslava Topolánka a Alexandra Vondry, kteří patřili k hlavním podporovatelům Lisabonské smlouvy. Současná realita dává za pravdu všem, kteří podpis odmítali (včetně Tomáše Vaňka, poznámka redakce). A obávám se, že to bude časem ještě horší.

Mohou fungovat na jednom území, například Slovenska, dva různým způsobem volené parlamenty — evropský a slovenský — přičemž ten druhý musí implementovat rozhodnutí toho prvního?

Z mého pohledu jde o likvidaci zastupitelské demokracie. Poslanci jsou voleni (soudím, že i na Slovensku) proto, aby obhajovali zájmy svých voličů a svého státu. Ne proto, aby „automaticky provedli“ vše, co přijde z EU. Václav Klaus často zdůrazňuje, že Evropská unie není demokratická.

Co si o tom myslíte?

Viz výše. EU je jen hra na demokracii, „demokratický deficit EU“ je již dlouho známý pojem, který se již téměř nikdo nepokouší popírat. Pro mě asi nejpřesnější charakteristika EU je „Administrativní diktatura“. Eurofondy jsou nejčastějším argumentem zdůrazňujícím význam členství v EU.

Jaký je Váš názor na ně? Co říkáte na to, že v televizi (alespoň na Slovensku momentálně, nevím, jestli i v Česku) je v médiích reklama, která vysvětluje, co všechno se z peněz EU postavilo? Myslíte si, že by to země zvládly samy? Zastánci členství tvrdí, že ne.

Nepatřím k těm, pro které jsou peníze to nejdůležitější. Za prioritu mám suverenitu státu a svobodu volby jednotlivce. Pokud jde o eurofondy — stručněji dotace — je nezbytné pochopit, o co jde. V „Bruselu“ se sejdou peníze občanů členských zemí a úředníci a politici EU určí, komu, kolik, na co a za jakých podmínek je pošlou. Ze systémového hlediska nejde o nic jiného než na jedné straně o zdanění produktivních a na druhé o dotování těch, kteří nedokáží uspět na trhu. Jak potom vypadá podnikání dvou hotelů, jednoho dotovaného a druhého nedotovaného, si jistě dokáže představit každý. Ten, kdo počítá jen to, co stát do EU odvede a to co získá, může mít pocit, že je to výhodné. To je však hluboký omyl, protože se neuvádějí další náklady.

Na přerozdělující úředníky státních i bruselské, na platby agenturám, které vyrábějí žádosti o dotace díky jejich administrativní náročnosti a na fakt, že na co budou dotace využity, rozhoduje EU, bez ohledu na to, co daný stát opravdu potřebuje a na to, že i vybrané firmy musí splňovat požadavky EU. Všechno toto zvyšuje náklady enormním způsobem. A protože byla doba, že „úspěšný starosta“ byl ten, který získal nejvíce dotací, máme dnes řadu staveb, které jsou nadměrné a obec je musí udržovat, ale už ze svého rozpočtu. Takže tento systém není rozhodně možné pokládat za účinný a ani za výhodný. Navíc má značný korupční potenciál (kdo dotaci dostane a kdo ne a kdo to zařídí) a v poslední době je navíc snaha z úrovně EU používat eurofondy jako nástroj politického nátlaku na „neposlušné země“.

Dalším argumentem, který se na Slovensku, nevím, jestli i v Česku, používá často, je strašák jménem Rusko. Pokud nebudeme v EU, spolkne nás Rusko a staneme se jeho džamahírií. Co Vy na to? Mohli bychom existovat mimo EU a zároveň odolávat tlaku z východu?

To přece záleží na státu a jeho občanech, zda si chtějí zachovat právo o sobě rozhodovat nebo ne. Strašení Ruskem a nově i Čínou je jen zástupný problém, používaný jako hůl na ty, kteří jsou se současnou EU nespokojeni. Přitom samostatných států naší velikosti je na světě dost.

Jak se s odstupem čtyř let díváte na migrační krizi z roku 2015?

Migrační krize vznikla na základě neschopnosti či neochoty některých států (a celé EU) bránit své hranice. Německo dokonce v rámci „vítačské politiky“ porušilo platnou Dublinskou úmluvu, aniž by za to neslo jakékoliv důsledky. Následné události zcela potvrzují názor, že cílem EU není migraci omezit nebo zastavit (na což technické prostředky jsou), ale naopak ji všestranně podporovat. Ostatně i to je jeden z důsledků Lisabonské smlouvy. Bez ní nebyly možné pokusy o „kvóty“, které se neustále pod různými záminkami opakují. Pro nás je jistá výhoda, že vidíme, k jakým následkům neřízená migrace a neschopnost bránit vlastní hranice vede. Otázka je, zda se tímto poučením dokážeme i nadále řídit.

Znovu parafrázuji Václava Klause, který řekl, že pokud by si země chránily pouze své území, k žádné krizi by nedošlo. Takto Řekové (a další přímořské krajiny) pustily migranty na své území, protože věděly, že ti půjdou dál. Co si o tom myslíte? Selhal projekt Shengen? A jaké řešení z této krize byste navrhoval?

Viz výše. Pokud jde o Shengen, na tato rizika bylo upozorňováno, ale v té době tomu nikdo moc nevěřil. Takže ano, v případě migrační krize zcela selhal a tento stav trvá. Řešení jsem již uvedl — důsledná ochrana hranic a v případě udělení azylu důsledné trvání na integraci dotyčného do společnosti. To je však teorie, protože se to dlouhodobě nedaří — viz Velkou Británii, Francii, Německo. Poučení pro nás je z toho jasné.

Jeden z argumentů lidí podporujících migraci je, že Evropa je velká (cca 500 milionů) a počet migrantů je stále zanedbatelný a že kontinent zvládne i více, než nějaký miliónek dva přistěhovalců. Jaký je Váš názor na to?

To samozřejmě není pravda. Nefunkčnost integrace jsem již zmínil, dalšími aspekty jsou rozdílná natalita a hlavně to, že migranti (muslimští) se přizpůsobit nechtějí. Oni požadují, aby se místní obyvatelstvo přizpůsobilo jim. To pokládám za absolutně neakceptovatelné. Ostatně, ten „milion či dva“ už zde jsou a díky pštrosí politice umožňující „slučování rodin“ jich tu bude brzy mnohem více.

Co říkáte na aktivity různých neziskových a humanitárních organizací, které zachraňují trosečníky na moři u Libyjského pobřeží a pak je unesou do Evropy? Je Carola Racketeová hrdinka nebo pašerák lidí?

Tak nepochybně mezi nimi bude pár naivních lidí, kteří chtějí pomáhat, ale v zásadě jde o placený kšeft s nedozírnými důsledky. Takže kromě pašování jde ještě o ohrožení bezpečnosti.

Evropa vymírá, což není nejlepší zpráva. Znamená to ve výhledu několika desetiletí konec Evropy, jak jsme ji znali? Dá se to nějak změnit?

Nevím jak Evropa, ale v ČR je počet obyvatel v zásadě již dlouho stejný. Co se mění, je věkové složení, což má samozřejmě vliv na důchodový systém. Řešení je zcela v rukou obyvatel, přesněji řečeno, v počtu narozených dětí. Za zcela naivní pokládám snahy některých zemí řešit to „dovozem“ migrantů. Tím se nepochybně zvýší počet obyvatel, avšak ne ekonomická výkonnost státu, která bude zatížena náklady na podporu migrantů, kteří se nejsou schopni (ochotni) zapojit do pracovního procesu. V těchto zemích nepochybně „Evropa, jak jsme ji znali“ skončí.

Jak by podle Vás měla unie fungovat? Je vůbec možná cesta zpět, když stát vidí, co se děje v případě brexitu?

Podle mého názoru je jediným řešením návrat minimálně před Lisabonskou smlouvu a vrátit EU jako její hlavní cíl čtyři svobody. Stručně řečeno: zrušit „politickou nadstavbu“ a zběsilou snahu o vznik superstátu. Jen se obávám, že pro současné elity je něco takového naprosto nepřijatelné — ztratili by moc a vybudované pozice. To, že nejsou schopni/ochotni se poučit, ukázalo dění právě kolem brexitu.

Originál rozhovoru: https://www.konzervativnyweb.sk/c/22306831/lisabonskou-zmluvou-sme-sami-seba-zbavili-suverenity-a-prava-o-sebe-rozhodovat.html

Přetisk RNDr. Tomáš Vaněk, CSc.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 323 × | Prestiž Q1: 10,02

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top