Štítky článku: •  

Vykořisťování za monarchie a demokracie (1/2)

Z pohledu ekonomické teorie může být konec 1. světové války identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády.

Pročež může být očekáváno to, že systematická tendence směrem k rostoucímu vykořisťování — nárůst vlády — a rostoucí úroveň časové preference — orientace na přítomnost — budou na vzestupu. Opravdu, takové bylo hlavní a základní téma západní historie po 1. světové válce: S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime vykazují od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí systematicky rostoucí tendenci.

Indikátory vykořisťování

Není zde žádná pochybnost o tom, že množství daní uvalených na občanskou společnost během monarchistické doby vzrostlo. [1] Nicméně po celou dobu, podíl vládních příjmů zůstal pozoruhodně stabilní a nízký. Ekonomický historik Carlo M. Cipolla uzavírá: „Celkem musí člověk připustit, že porce příjmů ukusovaná veřejným sektorem zcela jistě narostla od 11. století v celé Evropě, ale je těžké si představit že, nehledě na specifické doby a místa, veřejná síla vždy dokázala vysát ne více než od 5 do 8 procent národního důchodu.“ A potom pokračuje poznámkou, že tato porce nebyla systematicky překračována do 2. poloviny 19. století. [2]

V době feudalismu pozoruje Bertrand de Jouvenel státní výdaje, jak je nyní nazýváme, byly pamatujme… královými vlastními výdaji, které vydával z moci svého postavení. Když přišel ke svému postavení, přišel tím zároveň k „majetku“ [v moderním slova smyslu]; tj. nalézal se sám vybavený vlastnickými právy, které mu zajišťovaly příjmy adekvátní „královským potřebám“. Je to něco jako by vláda v našich časech pokrývala své běžné výdaje z výtěžku státem vlastněného průmyslu. [3]

Během politické centralizace během 16. a 17. století vznikly dodatečné zdroje vládních příjmů: cla, akcíz a pozemkové daně. Nicméně, až do poloviny 19. století ze všech západoevropských zemí mělo příjmové daně pro příklad jen Spojené království (od roku 1843). Francie prvně zavedla nějakou formu daně z příjmu v roce 1873, Itálie roku 1877, Norsko v roce 1892, Nizozemí v roce 1894, Rakousko v roce 1898, Švédsko v roce 1903, USA v roce 1913, Švýcarsko v roce 1916, Dánsko a Finsko v roce 1917, Irsko a Belgie v roce 1922 a Německo v roce 1924. [4]

Ještě i v časech během vypuknutí 1. světové války celkové vládní výdaje jako procento hrubého domácího produktu (HDP) typicky nedosahovaly nad 10 % a jen zřídka, jako v případě Německa, přesahovaly 15 %. V pozoruhodném kontrastu, s úsvitem demokratického republikánského věku, celkové vládní výdaje jako procento HDP typicky vzrostly k 20 až 30 % během 20. a 30. let 20. století a do poloviny 70. let 20. století bylo obecně dosaženo hodnoty 50 %. [5]

Není také pochyb o tom, že celkové vládní zaměstnávání pracovní síly během monarchistického období vzrostlo. Ale až do úplného konce 19. století, vládní zaměstnávání zřídka překročilo 3 % celkové pracovní síly. Královští ministři a parlamentáři typicky nepobírali veřejně financované platy, ale očekávalo se, že se budou sami živit ze svých soukromých příjmů.

Naproti tomu s postupem demokratizace, se staly platy oficiálními; a od té doby vládní zaměstnávání lidí setrvale rostlo. V Rakousku pro příklad, vládní zaměstnávání lidí jako procento pracovní síly vzrostlo z méně než 3 % v roce 1900 na více než 8 % ve 20. letech 20. století a na téměř 15 % uprostřed 70. let 20. století. Ve Francii tato hodnota vzrostla ze 3 % v roce 1900 na 4 % roku 1920 a na okolo 15 % uprostřed 70. let. V Německu tato hodnota vzrostla z 5 % v roce 1900 na skoro 10 % uprostřed 20. let a skoro 15 % v polovině 70. let. Ve Spojeném království narostla z méně než 3 % v roce 1900 na více než 6 % v roce 1920 a opět na skoro 15 % uprostřed 70. let. Trend v Itálii a téměř všude jinde byl podobný a do poloviny 70. let jenom v malém Švýcarsku bylo vládních zaměstnanců ještě o něco méně než 10 % pracovní síly. [6]

Podobný vzor se objevuje v případě zkoumání inflace a dat stran měnové zásoby. Monarchistický svět byl obecně charakterizován existencí komoditních peněz — typicky stříbra nebo zlata — a v delším období, po ustavení jednotného integrovaného světového trhu během 17. a 18. věku, mezinárodním zlatým standardem. Komoditní měnový standard činí obtížným, jestliže ne nemožným pro vládu to, aby rozšiřovala měnovou zásobu.

Monopolizováním ražby mincí a zabývání se zlehčováním mincí udělali králové co mohli, aby se sami obohatili na účet veřejnosti. Byly zde také pokusy zavést neumořitelnou fiat měnu. Opravdu, historie Bank of England, pro příklad, od jejich začátků v roce 1694 byla dobou periodického zastavování vyplácení kovových peněz — v roce 1696, 1720, 1745 a od roku 1797 do roku 1821.

Ale tyto experimenty s fiat měnou, spojené zejména s Amsterodamskou bankou, Bank of England a Johnem Lawem a Banque Royal of France, byly regionálními kuriositami, které končily rychle finanční zkázou jako kolaps holandské „Tulipánové horečky“ v roce 1673 a „Mississipská bublina“ a „Jihomořská bublina“ v roce 1720. Bez ohledu, jak tvrdě to zkoušeli, monarchističtí vládci neuspěli v ustavení monopolů čistých fiat měn, tj. neumořitelných papírových peněz, které mohou být vytvořeny prakticky ze vzduchu, za prakticky žádné náklady. Žádný zvláštní jednotlivec, ani král, nemohl být pověřen mimořádným monopolem jako je tento.

Bylo to jen za podmínek demokratického republikanismu — anonymní a neosobní vlády — že toto opatření uspělo. Během 1. světové války, jako během dřívějších válek, bojechtivé vlády odstranily zlatý standard. Všude v Evropě, výsledkem byl dramatický vzestup zásoby papírových peněz. V poraženém Německu, Rakousku a sovětském Rusku obzvláště, hyperinflační podmínky následovaly ihned po válce.

Na rozdíl od dřívějších válek nicméně, 1. světová válka neskončila návratem ke zlatému standardu. Místo toho, od poloviny 20. let do roku 1971 a přerušovaně sérii mezinárodních měnových krizí, byl zaveden pseudo-zlatý standard — standard zlaté devizy. V podstatě jen USA mohly vyplácet za dolary zlato (a od 1933 po ukončení zlatého standardu doma, tuto výplatu mohly využít jen cizí centrální banky).

Británie mohla za libry vyplatit dolary (nebo zřídkakdy zlatý mincovní kov namísto zlatých mincí) a zbytek Evropy mohl vyplatit za svoje měny britské libry. Následně a jako odraz mezinárodní mocenské hierarchie, která vznikla na konci 1. světové války, vláda USA nyní provozovala inflaci dolarů na zlatě, Británie provozovala inflaci liber na inflačních dolarech a jiné evropské země provozovaly inflaci svých papírových měn na inflačním dolaru nebo libře (a po roce 1945 jen na dolarech).

Konečně v roce 1971 s pořád většími rezervami dolarů naakumulovanými v evropských centrálních bankách a bezprostředně hrozícím nebezpečím evropského „runu“ na zlaté rezervy USA, byly zrušeny i poslední zbytky mezinárodního zlatého standardu. Od té doby a poprvé v historii celý svět přijal čistý fiat monetární systém volně plovoucích vládních papírových měn. [7]

A jako výsledek, od počátků demokratického republikánského věku — původně za existence pseudo zlatého standardu a následně od roku 1971 za akcelerovaného tempa, pod vládním papírovým peněžním standardem — existuje slušná trvalá sekulární tendence směrem k inflaci a depreciaci měny.

Během monarchistického věku s komoditními penězi většinou mimo vládní kontrolu, „úroveň“ cen obecně padala a kupní síla peněz rostla, mimo dobu válek anebo objevů ložisek zlata. Různé cenové ukazatele pro Británii, pro příklad, ukazují, že ceny byly podstatně nižší v roce 1760 než byly o sto let dříve; a v roce 1860 byly nižší, než byly v roce 1760. [8]

Dokončení zítra


[1] Viz Hans Joachim Schopes, Presussen. Geschichte eines Staates (Frankfurt/M.: Ullstein, 1981), str. 405 stran dat ohledně Anglie, Pruska a Rakouska.

[2] Carlo M. Cipolla, Before the Industrial Revolution: European Society and Economy, 1000-1700 (New York: W. W. Norton, 1980), str. 48.

[3] Bertrand de Jouvenel, Soveregnity: An Inquiry into the Political Good (Chicago: University of Chicago Press, 1957), str. 178. „Král“ pokračuje ve vysvětlování de Jouvenel, „si nemohl příspěvky vynutit, mohl jen požadovat příspěvky“. Bylo zdůrazněno, že jeho loajální poddaní mu udělovali moc s jejich vlastní vůlí a často využili této příležitosti k vyhrazení si nějakých podmínek. Pro příklad, udělili příspěvky Janu Dobrému [králi Francie], za podmínky, že by se měl od nynějška vzdát ražby peněz s chybnou hmotností… Ve snaze opět naplnit svoji pokladnu, mohl se král vydat na prosebnou cestu od města k městu, vysvětlit svoje požadavky a získat lokální příspěvky, jak bylo učiněno na začátku Stoleté války; nebo mohl shromáždit ze všech částí země ty, jejichž finanční podporu požadoval. Je závažnou chybou zaměňovat takové shromáždění s moderním úřadujícím parlamentem, ačkoliv druhý uvedený fenomén se vyvinul z prvního fenoménu. Parlament je suverénem a může vynutit příspěvky. Starší shromáždění by mělo být spíše považováno jako shromáždění ředitelů moderní společnosti, které souhlasilo s tím, že se obrátí na pokladnu pro část svého zisku, s některými přítomnými odborářskými vůdci, kteří se dohodli s některými odbory kvůli veřejným účelům. Každá skupina byla požádána o příspěvek a každá tak učinila za nějakých podmínek. Moderní parlament by nemohl takto jednat, ale uvaluje svoji vůli pomocí většinového hlasování. (str. 178-179)

[4] Viz Flora, State, Economy and Society in Western Europe, svazek 1, str. 258-259.

[5] Ibid, kapitola 8. Předvídatelně, vládní výdaje typicky rostly během válečných časů. Nicméně vzorec popsaný výše je aplikovatelný též na válečné časy. Ve Velké Británii pro příklad, během vrcholu Napoleonských válek, vládní výdaje jako procento HDP narostly na téměř 25 %. V kontrastu k tomu, během 1. světové války dosáhly téměř 50 % a během 2. světové války vzrostly dobře nad 60 %. Viz ibid, str. 440-441.

[6] Ibid, kapitola 5. ve skutečnosti, současný podíl pracovní síly zaměstnávané vládou okolo 15 % musí být považován za systematicky podceněný, vyjma vyjmutí všeho ozbrojeného personálu, je vyjmut také personál nemocnic, institucí sociální péče, agentur sociálního pojištění a znárodněného průmyslu.

[7] Viz také Murray N. Rothbard, What Has Goverment Done to Our Money? (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1990), česky vyšlo jako Peníze v rukou státu: jak vláda zničila naše peníze (Praha: Liberální institut, 2001); Henry Hazlitt, From Bretton Woods to World Inflation (Chicago: Regnery, 1984); Hans-Hermann Hoppe, „Banking, Nation States and International Politics: A Sociological Reconstruction of the Present Economic Order,“ Review of Austrian Economics 4 (1990); idem, „How is Fiat Money Possible? or The Devolution of Money and Credit,“ Review of Austrian Economics 7, číslo 2 (1994).

[8] Viz B. R. Mitchel, Abstract of British Historical Statistics (Cambridge: Cambridge University Press, 1962), str. 468ff.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 200 × | Prestiž Q1: 6,28

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top