Štítky článku: •  

Vykořisťování za monarchie a demokracie (2/2)

Z pohledu ekonomické teorie může být konec 1. světové války identifikován jako bod v čase, kdy soukromé vlastnictví vlády bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády.

Propojeny mezinárodním zlatým standardem, byl vývoj v jiných zemích obdobný. 9) V ostrém kontrastu během demokratického republikánského věku, s přesunem finančního centra z Británie do USA a později s rolí USA jako průkopníka trendů, se objevil velmi rozdílný vzorec. Před 1. světovou válkou velkoobchodní komoditní ceny spadly z 125 krátce po občanské válce, rok 1868, na 80 v roce 1914 (1930 = 100). Tyto ceny byly nižší, než byly v roce 1880. 10)

Naproti tomu, krátce po 1. světové válce, v roce 1921 stál americký index velkoobchodních cen na 113. Po 2. světové válce, v roce 1948, narostl na 185. V roce 1971 to bylo 255, do roku 1981 dosáhl 658 a v roce 1911 to bylo téměř 1000. Jenom během dvou dekád neumořitelné fiat měny, narostl index spotřebitelských cen v USA z 40 v roce 1971 na 136 v roce 1991, ve Spojeném království vzrostl z 24 na 157, ve Francii z 30 na 137 a v Německu z 56 na 116. 11) Podobně během více než 70 let, od roku 1845 do konce 1. světové války v roce 1918 britská měnová zásoba vzrostla šestkrát. 12) Ve zřejmém kontrastu k tomuto během 73 let od roku 1918 do roku 1991 americká měnová zásoba vzrostla více než 64krát. 13)

Vedle zdanění a inflace může vláda spoléhat za účelem financování svých současných výloh na dluh. Jako v případě zdanění a inflace, není pochyb o tom, že vládní dluhy během monarchistického období vzrostly. Nicméně, jak teorie předpokládá, na tomto poli monarchové také prokázali pozoruhodně více umírněnosti a prozíravosti, než demokraticko-republikánští držitelé moci.

Během monarchistické éry byly vládní dluhy v podstatě válečnými dluhy. Zatímco celkový dluh proto směřoval v této době k růstu, během mírových časů alespoň monarchové charakteristicky své dluhy snižovali. Britský příklad je docela representativní. Během 18. a 19. věku vládní dluh rostl. Byl 76 milionů liber po Španělské válce v roce 1748, 127 milionů po Sedmileté válce v roce 1763, 232 milionů po Americké válce za nezávislost a 900 milionů po Napoleonských válkách v roce 1815.

No, během každé mírové periody — 1727-1739, 1748-1756 a 1762-1775, celkové dluhy klesaly. Od roku 1815 do roku 1914 spadl britský národní dluh z celkem 900 milionů pod 700 milionů liber. V pozoruhodném kontrastu, od úsvitu demokraticko-republikánského věku britský dluh vzrostl, ve válce a v míru. V roce 1920 to byl 7,9 miliardy liber, v roce 1938 8,3 miliardy, v roce 1945 22,4 miliardy, v roce 1970 34 miliardy a od té doby vyletěl na více než 190 miliard liber v roce 1987. 14)

Podobně vládní dluh vlády USA vzrostl během doby války i míru. Federální vládní dluh po 1. světové válce, v roce 1919, byl okolo 25 miliard dolarů. V roce 1940 to bylo 43 miliard a po 2. světové válce, v roce 1946, to bylo okolo 270 miliard dolarů. Do roku 1970 narostl na 370 miliard a od roku 1971 za čistého systému fiat peněz doslova explodoval. V roce 1979 to bylo 840 miliard a v roce 1985 více než 1,8 bilionu. V roce 1988 dosáhl hodnoty téměř 2,5 bilionu dolarů, do roku 1992 přesáhl 3 biliony dolarů a v době vydání tohoto spisu stál přibližně na 6 bilionech dolar. 15)

Konečně stejná tendence směrem k nárůstu vykořisťování a orientaci na přítomnost se objevila po zkoumání vládní legislativy a regulací. Během monarchistického věku s jasně oddělenými rolemi mezi vládcem a ovládanými, král a jeho parlament byli podřízeni právu. Aplikovali již dříve existující právo jako soudci anebo porota. Nevytvářeli právo. Bertrand de Jouvenel píše: „Monarcha byl nahlížen jen jako soudce a nikoliv jako legislativec. Činil subjektivní práva respektovanými a respektoval je sám; nalézal již existující právo a nebyl spor o to, že práva byla přednější než jeho autorita…“ Subjektivní práva nespočívala na nejisté držbě privilegia, ale byla svobodným majetkem. Panovnická práva byla také svobodná. Šlo o subjektivní práva podobně jako jiná práva, ačkoliv výše postavené úrovně, ale nemohla odstranit jiná práva… Opravdu, byl zde hluboce zakořeněný pocit, že všechna pozitivní práva stojí nebo padají společně; pokud král pohrdal (soukromými občanskými) tituly ve své zemi, tak mohlo být pohrdáno královým titulem k jeho trůnu. Pokud vážnost zatemnila ustavený koncept solidarity všech práv. Žádná změna v těchto právech nemohla býti provedena bez souhlasu držitelů těchto práv16)

Je jasné, že monopolizace administrativy práva vedla k vyšším cenám a/nebo nižší kvalitě produkce, než té která by převážila za podmínek konkurence. A během času králové používali vzrůstající měrou svůj monopol pro své vlastní výhody. Například, během času králové ve vzrůstající míře použili svůj monopol na právo a pořádek a nařídili překroucení ideje trestu. Primárním cílem trestu původně byla restituce a kompenzace ve prospěch oběti porušení práva ze strany delikventa. Za monarchistické vlády se cíl trestu se vzrůstající mírou přesunul místo toho k odškodnění krále. 17)

Nicméně zatímco tato praxe znamenala expanzi vládní moci, nezahrnovala žádné přerozdělování bohatství a příjmu v rámci občanské společnosti, ani neznamenala, že král sám byl vyjmut ze standardních opatření soukromého práva. Soukromé právo bylo pořád svrchované.

A opravdu, ještě pro začátek 20. věku, A. V. Dicey mohl tvrdit, že pro Velkou Británii, pro příklad, legislativní právo — veřejné právo — neexistovalo jako něco odlišného od již existujícího práva — soukromého práva. Právo vládnoucí vztahům mezi soukromými občany bylo pořád považováno za pevně dané a nezměnitelné a předpokládalo se že vládní činitelé ve svých vztazích se soukromými občany jsou vázání stejným právem jako jacíkoliv soukromí občané. 18)

V pozoruhodném kontrastu za demokracie s výkonem moci zahaleným v anonymitě, presidenti a parlamenty rychle vyrostli nad právo. Stali se nejenom soudci ale i legislativci, tvůrci „nového“ práva. 19)

Dnes,“ všímá si Jouvenel: „jsme zvyklí mít naše práva pozměněná suverénními rozhodnutími legislativců. Pronajímatel se už více nediví tomu, že je nucen si podržet nájemce; zaměstnavatel je neméně zvyklý zvyšovat mzdy svých zaměstnanců na základě dekretů Moci. Dnes se má za to, že naše subjektivní práva jsou nejistá a dána na pospas rozmaru autority.“ 20)

Při vývoji podobném demokratizaci peněz — tj. náhradě soukromých komoditních peněz vládními papírovými penězi a výsledné inflaci a rostoucí finanční nejistotě — demokratizace práva a administrativy práva vede k trvalé rostoucí záplavě legislativy.

Současně, množství legislativních aktů a regulací přijatých parlamenty v běhu posledních let je v desítkách tisíců, plnících stovky tisíc stran, zasahujících všechny aspekty občanského a komerčního života a ústící v neustálé znehodnocení všeho práva a zvyšující právní nejistotu.

Jako typický příklad, edice amerického Code of Federal Regulations (CFR) z roku 1994, roční kompendium všech amerických federálních vládních regulací se vskutku skládá z 201 knih, okupující 26 stop prostoru knihovnické poličky. Samotný obsah CFR má 754 stránek. CFR obsahuje regulace týkající se produkce a distribuce téměř všeho představitelného: od celeru, hub, vodních melounů, náramků, označování do běla rozžhavených žárovek, punčoch, parašutistického skákání, výroby železa a oceli, sexuálních přečinů na kampusech univerzit, k vaření cibulových koleček vyrobených z nasekané cibule, odhalujíce tak téměř totalitní moc demokratické vlády21)

6. 2. 2020

[Hans Hermann Hoppe. Vyšlo jako součást 2. kapitoly knihy „Demokracie, bůh který selhal“, 9. vydání, 2007]

Otiskuje server Bawerk.eu


9 B. R. Mitchell, European Historical Statistics 1750-1970 (New York: Columbia Universtiy Press, 1978), str. 388ff.

10 1930 = 100; viz Ron Paul a Lewis Lehrmann, The Case for Gold: A Minority Report to the U. S. Gold Commission (Washington D. C.: Cato Institute, 1982), str. 165f

11 1930 = 100, viz Economic Report of the President (Washington, D. C.: Goverment Printing Office, 1992).

12 Viz Mitchell, Abstract of British Historical Statistics, str. 444f.

13 Viz Milton Friedman a Anna Schwartzová, A Monetary History of the United States, 1867-1960 (Princetion, N. J..: Princeton Universtiy Press, 1963), str. 704-722; a Economic Report of the President, 1992. Pozoruhodný rozdíl mezi monarchistickým věkem a demokraticko-republikánským věkem také existuje, co se týká vývoje a poznání monetární teorie. Raný teoretik fiat měny a úvěru John Law, udělal svůj vrchol při peněžní reformě ve Francii v letech 1711-1720, opustil Francii tajně a vyhledal úkryt v Benátkách, kde zemřel zchudlý a zapomenutý. V rozdílném kontrastu, následovník Johna Law ve 20. století, John Maynard Keynes, který nese odpovědnost za zánik klasického zlatého standardu během éry po 1. světové válce, a který zanechal za sebou Brettonwoodský systém, který zanikl roku 1971, byl oslavován během svého života a je oslavován ještě dnes jako světově nejznámější ekonom. (Pokud ne nic jiného, Keynesova osobní filosofie hédonismu a orientace na přítomnost, která je shrnuta v jeho slavném heslu, že „v dlouhém období jsme všichni mrtvi,“ opravdu shrnuje samotný duch demokratického věku.) Podobně Milton Friedman, který nese mnoho odpovědnosti za monetární řád po roce 1971, a tak za nejvíce inflační mírovou periodu v celé historii lidstva, je oslavován jako jeden z největších ekonomů. K tomu viz Joseph T. Salerno, „Two Traditions in Modern Monetary Theory: John Law and A. R. J. Turgot,“ Journal des Economistes et des Etudes Humaines 2, č. 2-3 (1991).

14 Viz Sidney Homer a Richard Sylla, A History of Interest Rates (New Brunswick, N. J.: Rutgers Universtiy Press, 1991), str. 188 a 437.

15 Viz Jonathan Hughes, American Economic History (Glenview, Ill.: Scott, Foresman, 1990), str. 432, 498 a 589. Dále, omezeni standardem komoditních peněz, monarchové nebyli schopní „monetizovat“ svůj dluh. Když král prodal dluhopisy soukromým finančníkům anebo bankám, za zlatého standardu toto nemělo žádný efekt na celkovou peněžní zásobu. Jestliže král utratil více, jako důsledek toho jiní mohli utratit méně. Tak půjčovatelé se zajímali o správné ohodnocení rizika spojeného s jejich půjčkami a králové typicky platili úrokové míry značně vyšší než ty, které platili komerční dlužníci. Viz Homer a Sylla, A History of Interest Rates, str. 84 a str. 5, 99, 106 a 113f. Na rozdíl od zlatého směnného standardu s jen opravdu nepřímou vazbou papírových peněz ke zlatu, se za režimu čistých fiat peněz s vůbec žádnou vazbou na zlato financování vládních deficitů proměňuje více na bankovní technikálii. V současné době, při prodávání svého dluhu bankovnímu systému, vláda může ve skutečnosti vytvářet nové peníze, aby zaplatila své dluhy. Když ministerstvo financí prodává své dluhopisy komerčnímu bankovnímu systému, banky nezaplatí za tyto dluhopisy již existujícími peněžními deposity; za asistence nákupů na volném trhu ze strany vládou vlastněné centrální banky, vytvoří banky dodatečné poptávaná deposita ze vzduchu. Bankovní systém neutrácí méně následkem většího vládního utrácení. Spíše, vláda utrácí více a banky utrácí (půjčují) stejně tolik jako předtím. Navíc, získávají úroky za nově držené dluhopisy, které drží. Viz Murray N. Rothbard, The Mystery of Banking (New York: Richardson and Snyder, 1983), zvláště kapitola 11. Pak je zde málo váhání ze strany bank ohledně nákupu vládních dluhopisů i těch, které jsou pod tržní úrokovou mírou, a rostoucí vládní dluhy a rostoucí inflace jdou tak v ruku v ruce. Pozn. překladatele: pro komerční banky je navíc výhodné držet státní dluhopisy i kvůli státní regulaci bankovnictví, která považuje státní dluhopisy za zcela bezpečné. Komerční banky tak mohou třeba od centrální banky dostat výhodnější úvěry, pokud za ně ručí státními dluhopisy či jinými státními cennými papíry.

16 De Jouvenel, Soveregnity, str. 172-173 a 189; viz také Fritz Kern, Kingship and Law in the Middle Ages (Oxford: Blackwell, 1948), zvláště str. 151; Bernhard Rehfled, Die Wurzeln des Rechts (Berlin, 1951), zvláště str. 67.

17 Viz Bruce L. Benson, „The Development of Criminal Law and Its Enforcement,“ Journal des Economistes et Etudes Humaines 3, č. 1 (1992).

18 Viz Albert V. Dicey, Lectures on the Relation Between Law and Public Opinion in England During the Ninetheenth Century (London: Macmillan, 1903); také Friedrich A. Hayek, Law, Legislation and Liberty (Chicago: Universtiy of Chicago Press, 1973), sv. 1, kapitoly 4 a 6.

19 Viz Robert Nisbet, Community and Power (New York: Oxford University Press, 1962), str. 110-111.

20 Bertrand de Jouvenel, Soveregnity, str. 189; viz také Nisbet, Community and Power, kapitola 5: „Král možná mohl vládnout s nějakou mírou bezohlednosti, kterou si může užívat málo moderních vládních úředníků, ale je pochybné zda, pokud jde o efektivní moc a službu, jakýkoliv král i v době „absolutních monarchií“ 17. století, ovládal ten druh autority, který spočívá v rukách mnoha vysoce postavených činitelů v demokracii.“ (str. 103)

21 Viz Donald Boudreaux, „The Wolrd’s Biggest Government,“ Free Market (November 1994).

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 147 × | Prestiž Q1: 5,52

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top