Štítky článku: •  

Anarchokapitalismus v kostce (0/16)

Lidé ve volbách volí politické strany, které se pak v zákonodárných sborech i vládách staví přímo proti lidem. Zákaz stíhá zákaz, represe stíhá represi, zákonů už je tolik, že už je ani sám stát není schopen dodržovat. Stále silněji se ukazuje, že vlády a státy se zcela urvaly ze řetězu a sledují jen své vlastní politicko-soukromé zájmy. Nejde to jinak?

Předmluva redakce

the-state-is-problem.jpg (10,757 kiB)
Stát je problém!

Když se řekne anarchokapitalismus, v představách mnoha lidí to sousloví vyvolá velmi negativní konotace.

V prvé řadě slůvko anarchista vyvolá dojem, že jde o nějakého následníka Gavrilo Principa, anarchisty, který v Sa­ra­je­vu zavraždil následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (tak nám to přece ve škole povídali…).

Nebo vyvolá dojem, že jde o nějakého extrémního jedince, který nerespektuje nikoho a nic, potácí se zfetovaný s kapucí přes hlavu po ulicích, s Kalašnikovem v jedné, a s Molotovovým koktejlem v druhé ruce.

Ani druhý pojem, kapitalismus, se netěší v našich krajích zrovna velké úctě. Školní osnovy určovaly, že je to ten obludný a dávno přežilý systém společnosti, ve kterém děti dřou ve fabrikách za nelidských podmínek za skývu suchého chleba a hrnek šlichty.

Problém spočívá v tom, že oba ty termíny byly minulým (i dnešním) režimem a jeho školstvím překrouceny jen do ideologického nástroje. Ideologie třídní nenávisti a kolektivismu, která většinu národa provázela nejen školními roky, ale i větší či menší částí pracovní kariéry, se usídlila pevně v mentalitách lidí.

Jen obtížně lze lidem vysvětlovat, že chudoba se vyskytovala vždy, i za toho adorovaného reálného socialismu, že i za toho „obludného kapitalismu“ existovala celá řada soukromých aktivit jednotlivců i skupin, která se snažila pomáhat chudým, či postiženým lidem, že bohatství jedněch nebylo vytvořeno na úkor jiných, jak hlásali marxističtí opakovači frází, ale vznikalo kooperací jednotlivých „tříd“ a celá společnost obecně bohatla.

Dokonce, že třídní boj, marxisty tolik oblíbený, je jen umělý konstrukt nenávisti, který Marx okopíroval ze starších prací svých předchůdců a je dlouhodobě aplikován i dnes, protože nekooperující, rozeštvaná společnost se lépe ovládá.

Prorežimní školství vymylo hlavy většině lidí a ty, kteří se bránili, stíhali, perzekvovali, či je z toho donucovacího a násilně kolektivistického státu vyhnali.

Režim nedovolil lidem na vlastní oči vidět ten neřízený kapitalismus, který z poraženého Německa udělal během několika málo let nejbohatší stát Evropy. Z kterého, i přes těžce socializující vlády, vlastní i EU, Německo dodnes žije.

Nedovolilo uvidět na vlastní oči, že kapitalismus a minimální vměšování státu do svobodného lidského jednání, bez regulací, bez dotací, bez cel, bez centrálního řízení, dosahuje vysoké efektivity a nebývalého pokroku ve všech oblastech lidského konání.

Je až symptomatické, že dnešní státy a vlády, vedené takřka bez výhrady levicovými, kolektivistickými koncepty, zavádějí takovou míru vykořisťování vlastního produktivního obyvatelstva, že to v historii nikdy nemělo obdoby. Stejné politické subjekty, které se tak hlasitě vymezovaly proti „vykořisťování člověka člověkem“, až zavedly ještě tvrdší koncept „vykořisťování člověka státem“. Soudobý stát je tak vlastně inherentně a hluboce anti-kapitalistický.

„Překročí-li daně určitou mez, přestávají být daněmi a mění se v nástroje ke zničení tržního hospodářství.“

Ludwig von Mises

Podnikatel, živnostník, ale nepodniká pro účely státu, ale podniká pro svůj vlastní účel, zisk, prostřednictvím kooperace (dobrovolné smlouvy) a uspokojováním potřeb jiných účastníků trhu.

anarchokapitalismus.png (6,693 kiB)
Anarchokapitalismus

Jen jediný případ je opačný. Případ kolektivního vlastnictví vý­rob­ních prostředků, kdy stát je jediným držitelem všech ka­pi­tá­lo­vých statků, včetně výrobní síly. Tedy plně rozvinutý socialismus jako předstupeň komunismu.

Vláda nemůže ale „svůj“ byznys realizovat efektivně. Etatizací soukromých aktů se zbavuje jediného nástroje, který by uměl rozlišit mezi dobrými a špatnými „byznys-plány“, ekonomické kalkulace. Nutí ji soustavně alokovat zdroje podle záměrů centrálního plánu, čímž zesiluje negativní vlivy diskoordinace, a výpočty návratnosti investic se stávají vlastně nežádoucími, protože ukazují jednu neefektivitu za druhou.

Pokud se ale řada lidí domnívá, že stát uplatňuje právem nároky na cizí majetek i životy, použijme citát klasika:

„Jestliže zdaňování bez souhlasu není krádež, potom stačí, když se jakákoliv skupina zlodějů prohlásí za vládu a všechny jejich krádeže budou legální.“

Lysander Spooner

Mluvíme-li ale o svobodě lidského jednání a o odpovědnosti za něj, musíme říci také B): lidé se vlastně bojí svobody a jejích důsledků. Nikdy ji v pravé podobě nepoznali. Jsou navyklí lokajství, jsou navyklí poslouchat panstvo, jsou navyklí čekat na drobty z panského stolu. A jsou uvyklí šplhat po zádech druhých, aby se panstvu zalíbili. A je vlastně jedno, jak se to panstvo momentálně jmenuje.

Lidé už tolik uvykli všemocné a zdrcující ruce státu tak, že se s touto mocí i­den­ti­fi­ko­va­li a neumí si život bez ní už představit.

Před řádkou let vyslovil Karel Kryl moudrou větičku:

„Kdo se narodil ve vězení, své vězení miluje.“

Abych tedy uvedl na pravou míru definici anarchokapitalistické společnosti, pak je to společnost postavená na základním principu neagrese. Na základním požadavku svobody a ne­dot­knu­tel­no­sti vlastnictví, přičemž nejvyšším právem je vlastnictví sama sebe. Od těchto základních tezí se odvíjí všechny ostatní akty lidského jednání postaveného na dobrovolnosti a nezcizitelnosti práv jiných.

A protože stát je svou povahou ztělesněním agrese, dokonce institucializované ag­re­se, legalizovaného násilí, pak většina kritiky je namířena právě proti němu, proti moci a zvůli státu.

 

Před nějakým časem jsem četl soubornou práci, pocházející od autora Urzy, která výtečně a komplexně popisuje koncept společnosti, bez zdrcující ruky státu v rukou novodobých tyranů, sice „jakoby demokraticky volených“, ale nadále tyranů. Vizte tedy po kapitolách jednotlivé oblasti lidského konání a jejich fungování v konceptu anarchokapitalismu.

A teď už ponechme úvodní slovo autorovi cyklu.

PeTaX


Autorův úvod

V uplynulých měsících a letech jsem sepsal mnoho článků, úvah, komentářů a argumentů, ve kterých většinou velebím a obhajuji svobodu a kritizuji její opak — tedy stát. Reakce vás, čtenářů, jsou různé. Zejména poslední dobou se častěji a častěji setkávám jak s oprávněnou kritikou, že píši moc negativisticky a více kritizuji, než navrhuji řešení, tak i s pozitivními ohlasy na téma, že bych měl o bezstátní společnosti psát více.

Na základě obou typů připomínek jsem se rozhodl napsat seriál článků, ve kterém bych rád čtenářům přiblížil možnou podobu bezstátní společnosti a hlavně ukázal, že idea společnosti svobodných lidí, jimž nikdo nevládne, zdaleka není tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát (i já ji zprvu tak vnímal).

Tato série článků nese jméno „Anarchokapitalismus“ podle myšlenkového směru, jehož základy spočívají v naprosté nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a jehož nejvyšší hodnotou je svoboda a s ní neoddělitelně spjatá odpovědnost.

Anarchokapitalisté věří, že každý jedinec by měl žít svobodně, dokud se své svobody dobrovolně nevzdá; a že nikdo nemá právo druhému vládnout bez jeho explicitního souhlasu. Na rozdíl od jiných anarchistických škol, které většinou kladou důraz především na osobní svobodu jedince, anarchokapitalismus obhajuje svobodu ekonomickou úplně stejně, jako tu osobní; důvodem je přesvědčení, že potlačení ekonomické svobody vede zároveň k omezení svobody osobní (a naopak).

Anarchokapitalisté z absolutní nedotknutelnosti vlastnických práv vyvozují pomocí logiky celý svůj pohled na svět. Například všechna „lidská práva“ odvozují výhradně z práv vlastnických (kupříkladu právo na život vyplývá z toho, že člověk vlastní sám sebe a jeho zabitím dojde k narušení tohoto vlastnictví).

Další ze základních pilířů anarchokapitalistického smýšlení tvoří takzvaný princip neagrese, podle kterého nikdo nesmí iniciovat násilí vůči druhým. Není těžké nahlédnout, že i princip neagrese vyplývá právě z nedotknutelnosti vlastnických práv.

Ostatně i podstata samotné svobody, nejvyšší z anarchokapitalistických hodnot, spočívá v možnosti každého, aby si se svým majetkem (který typicky zahrnuje i jeho tělo) nakládal dle svého uvážení, což je mimochodem nejvyšší možná míra svobody, která může platit zároveň pro všechny (vyšší míra svobody pro kohokoli už musí být nutně na úkor někoho jiného).

V současné společnosti existuje jeden typ organizací, které značně odporují anarchokapitalistickým principům. Jsou to státy. Ty svou neúctou k vlastnickým právům jednotlivců, která hrubě porušují — zákony upravujícími, jak si kdo může postavit vlastní dům na vlastním pozemku počínaje, výběrem daní konče — bez ustání den za dnem více a více, šlapou po jejich svobodě. Z tohoto důvodu vnímají anarchokapitalisté státy jako kořen většiny současného zla.

Protože o nezbytnosti státu a správnosti demokracie nás již od útlého věku, kdy se naše mysl a názory teprve začínají formovat, přesvědčují státem ovládané školy, píši své texty jako opozici proti takovým tvrzením. Mí protivníci mají ale jednu obrovskou výhodu; začali mnohem dříve a již předem nasadili většině lidí do hlav, že myšlenky, které hájím, jsou absurdní, nereálné, nežádoucí a nesmyslné.

Ruku na srdce: Kdo z vás, vážení čtenáři, přistupuje k myšlence o bezstátní společnosti negativně již nyní? A kdo z vás, kteří tak činíte, se nějakou dobu seriózně a nepředpojatě tou myšlenkou zabýval? Vím, že mnozí tento text odmítnou; přesto bych vás však chtěl poprosit, abyste tak nečinili na základě „argumentů“ typu: „každý přece ví, že to by nefungovalo,“ nýbrž po zralé — a pokud možno nezaujaté — úvaze.

Na následujících řádcích bych rád nastínil přibližnou strukturu tohoto seriálu. První čtyři díly popisují obecné principy volného trhu a srovnávají centrální plánování s tržní ekonomikou. V dalších dílech jsou rozebírány jedna po druhé různé domény našeho života, které drží ve svých násilných a nenasytných rukou stát — jako například školství či zdravotnictví — a popsány některé možné alternativy, jak by tyto služby mohly být zajišťovány svobodnými lidmi v rámci volného trhu bez účasti vlád.

Každá taková alternativa by měla ukazovat, kterak by společnost mohla fungovat na základě dobrovolného konání jedinců, kteří nejsou nikomu podřízeni; dále pak se pokusím ukázat, že nepotřebujeme nikoho, kdo by nám vládl, rozhodoval za nás, a komu bychom se museli podřizovat a zodpovídat.

Pokusím se také doložit, že a proč jsou tvrzení o nutnosti vlád pouze prostředky mocných, jak udržet své poddané v iluzi o tom, že je potřebují, protože jinak by se všichni změnili v krvežíznivé bestie.

Zároveň je třeba si uvědomit, že zmíním-li se o nějaké alternativě poskytování určitých služeb bez státních zásahů, rozhodně tím netvrdím, že je to jediná možná nestátní cesta. Je absurdní se domnívat, že by žádný z milionů podnikatelů nevymyslel poskytování té které služby lépe, než jak to zde nastíním já (či jak by to dokázala vymyslet libovolná hrstka sebelepších politiků); jen si představte, jak vypadal tento svět před pouhými sto lety a jak skvělé nápady a píle mnohých lidí předčila i předpoklady těch nejodvážnějších vizionářů tehdejší doby.

A zamyslíte-li se nad tím, kdo byli ti, kdo posunuli naši civilizaci tolik kupředu, uvidíte, že se nejednalo — až na výjimky — o státní úředníky a politiky, nýbrž většinou o lidi sledující své vlastní zájmy. Zejména za šíření technologií a vynálezů mezi širokou veřejnost a za jejich finanční dostupnost „pro každého“ můžeme poděkovat podnikatelům, kterým je tak často vyčítáno, že sledují jen svůj vlastní zisk. Vidíme-li takové výčitky moc často, je snadné zapomenout, že těch svých zisků dosahují právě tvorbou blahobytu pro společnost. Tomu, proč a jak to přesně funguje, se budu věnovat hned v prvním dílu.

O čem všem se v této sérii budete moci dočíst? Základ tvoří šestnáct článků:

Kromě nich, jak vidíte, je vsunuto několik článků rozšiřujících a na závěr článek bonusový.

Je mi pochopitelně jasné, že i mezi libertariány existuje mnoho minarchistů, kteří považují nějaký minimální stát za nutný. Prosím ty, kdož tak soudí, aby mé články nebrali jako útok na své názory, nýbrž jako podnět k přemýšlení; konec konců, nemusíme se přece shodnout ve všem, ač pevně doufám, že snad v některém z dílů naleznete vysvětlení, proč by nějaká oblast, o které jste se doposud domnívali, že musí být spravována státem, třeba by mohla v soukromých rukou svobodných lidí fungovat lépe.

Urza

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 6 001 × | Prestiž Q1: 8,63

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top