Štítky článku: •  

Plíživý nástup nové totality (1/3)

Třísettisícové město Mannheim na řece Neckar v německém Porýní se na svých oficiálních stránkách pyšní Prohlášením pro soužití v mnohosti.

Mannheim je rozmanitý! Zdejší společnost se již generace vyznačuje pestrou směsí lidí s rozdílnými životními zkušenostmi a postoji, sebepochopením a perspektivami. Vzájemný respekt a připravenost k porozumění zde žijících lidí a skupin tvoří základ pro zdařilé soužití.“ Krásná slova! Že by konečně někde dospěli do rajského stavu všeobecné lásky a sbratření?

Trpká realita „soužití v mnohosti“

Rainer Huchthausen, který pracoval 25 let jako hasič pro mannheimský farmaceutický koncern Roche, by nad těmito slovy jen kroutil hlavou. To, co zažil v letošním roce, je pravým opakem citovaného velkohubého prohlášení. Jeho potíže v podniku začaly před čtyřmi lety, krátce po vstupu do Alternativy pro Německo (AfD). Jako v naprosté většině velkých (západo)německých firem jsou zdejší odbory a podnikové rady (specifická součást německého „sociálního tržního hospodářství“) pevně v rukou kovaných multikulturních soudruhů a soudružek ze sociální demokracie.

Huchthausenovo angažmá v jediné opoziční parlamentní straně dnešní SRN začalo v době kritického oslabování SPD, což neobyčejně posílilo agresivitu socialistů vůči AfD, k níž přešlo nemálo jejich voličů. Netrvalo dlouho a byl povolán na shromáždění podnikové rady, kde byl jeho „případ řešen“ v atmosféře, charakterizované výroky „mně je špatně, sedím v místnosti s nacistou“ apod.

Rudý tribunál, zjevně nikoli nepodobný našim poúnorovým akčním výborům či posrpnovým prověrkám reformních komunistů, předložil jako „důkazní materiál“ fotografie, na nichž je Huchthausen vidět spolu s místními politiky AfD. Nikdo ze shromážděných se ho neodvážil veřejně zastat, jen soukromě po straně ho někteří ujistili, že je hrozné, co s ním dělají. Typická atmosféra strachu v totalitním režimu.

V následujících měsících se smyčka pomalu utahovala. Kolegové se mu vyhýbali, přestali ho zdravit, začaly se mu „záhadně“ ztrácet důležité emaily. Finální úder přišel po květnu letošního roku, kdy byl Huchthausen zvolen za AfD v komunálních volbách do mannheimské městské rady. Takovou porci „mnohosti“ už pokrokoví soudruzi v podniku Roche nesnesli. Kdesi v zájmovém a ideologickém propletenci, poskládaném z vedení firmy, odborů a podnikové rady, padlo rozhodnutí, že Huchthausen bude propuštěn. Oficiální důvod: způsobil podniku vysoké finanční škody. Ale jaké, to se nikdy nedozvěděl.

Kvůli jeho vážnému zdravotnímu postižení se musel k propuštění vyjádřit místní tzv. integrační úřad a vyžádat si případně lékařské dobrozdání. Ale progresivisticko-multikulturní chapadla prorostla dnešní německou společností tak hluboko, že kdo upadne v nemilost vládnoucí elity, najde zastání jen výjimečně. Integrační úřad si ho nakonec ani nezavolal k osobnímu rozhovoru. Všechny Huchthausenovy protesty byly marné, v říjnu dostal definitivní vyhazov. Na „nacistu“ se přece spravedlnost a právo nevztahují…

Jeho případ není ani zdaleka jediný. Letos přišel o zaměstnání filmový producent Hans Joachim Mendig, jelikož si dovolil jít na oběd s předsedou AfD Jörgem Meuthenem. V dokonalém porozumění duchu třídního boje žádalo na tři sta jeho „spravedlivě“ rozhořčených kolegů, že Mendig musí být propuštěn, protože oni už s takto poskvrněným jedincem spolupracovat nemohou. Profesoru W. Patzeltovi nebyla prodloužena smlouva na drážďanské univerzitě, protože při zkoumání fenoménu „AfD“ postupoval objektivně, bez ideologických brýlí.

Jeho kolega Jost Bauch byl vyhozen z univerzity v Konstanci s cejchem „nacisty“, jelikož nahlížel kriticky na migraci a populační propad německé populace. Historik Hubertus Knabe byl propuštěn z místa vedoucího berlínského památníku obětí Stasi, protože začal psát příliš kriticky o NDR; jako záminka posloužilo údajné sexuální „harašení“ jeho podřízeného, které prý Knabe řádně neprošetřil. Místopředseda Německého házenkářského svazu Uwe Vetterlein musel z tohoto postu odejít, jelikož byl za AfD zvolen do městské rady v Drážďanech. S vysokou pravděpodobností bude podobných případů mnohem více; jedním z prvních bylo propuštění publicisty Thilo Sarrazina z dozorčí rady Spolkové banky po vydání jeho knihy Německo páchá sebevraždu v roce 2010.

Jak píše Lukas Mihr v článku Eroze svobody slova, jejž otiskl měsíčník TichysEinblick, metod uplatňovaných v Německu proti lidem se „špatnými“ názory je mnohem více. Dostávají se do sociální izolace, jsou ostouzeni zglajchšaltovaným tiskem, ztrácejí možnost kariérního postupu, vysokoškolští učitelé přicházejí o možnost účasti na lukrativních grantech a projektech. Mnozí studenti byli kvůli svým názorům vyhozeni svými kolegy z bytů, které si společně pronajali.

Někdejší předseda dolnosaské mládežnické organizace AfD „Mladá Alternativa“ Lars Steinke dostal v roce 2017 od svého domácího výpověď z pronajatého bytu s odůvodněním, že by se objekt mohl stát terčem útoku levicových extremistů. Soud dal pronajímateli za pravdu s tím, že Steinke se zamlčením svých politických aktivit dopustil „záludného klamu“.

Tlak proti nositelům nekonformních názorů sílí i v oblasti byznysu. Nedávno vyrukovala firma Volkswagen s kodexem správného chování, varujícím zaměstnance před porušováním a kritikou posvátné krávy multikulturalismu. Soukromým podnikatelům a výrobcům, kteří jsou členy AfD, se stává, že obchodní partner s nimi přeruší spolupráci či odmítne odebírat jejich výrobky. Opět někdy s odůvodněním, že tak činí z obav před Antifou. Výsledkem všeobecného zastrašování a masové ideologické indoktrinace je letošní průzkum veřejného mínění, podle něhož se více jak dvě třetiny Němců bojí na veřejnosti mluvit o „citlivých“ politických otázkách.

V posledních zhruba dvaceti pěti letech dochází ve Spolkové republice k postupnému omezování svobody projevu, fundamentální hodnoty parlamentní demokracie. Po roce 2015 nabral tento proces na dynamice, která mimo jakoukoli pochybnost těsně souvisí s úspěchy AfD.

Karteloví politici přitom ve své zuřivosti vůči ideovým odpůrcům ztrácejí veškeré zábrany. Někteří členové CDU i SPD udávají u zaměstnavatelů facebookové komentátory, jejichž názor se jim nezamlouvá. Státní tajemník Peter Tauber (CDU), absolutně fanatický merkelovec, nadhazuje veřejně možnost odebrat v rámci „boje proti pravici“ některým lidem jejich základní ústavní práva. Mluví sice v této souvislosti o extremistech, ale nejsou snad podle něj extremisty i umírnění lidé z AfD? Situace v této oblasti dnes dospěla do stavu, kdy je nutno si vážně položit otázku, zda se už Německo nedostalo do stavu, který lze označit za novou formu totalitní vlády. Název tohoto článku napovídá, že autor na ni odpovídá kladně. Následuje několik tezí, jež mají s nezbytným zjednodušením toto tvrzení doložit.

Zárodky moderního totalitarismu

Podstatou totalitního systému se po druhé světové válce nejvíce zabývali Hannah Arendtová a Raymond Aron. Rozpoznali tyto jeho základní znaky:

  1. politická moc je soustředěna v rukách jedné politické strany, zrušení svobodných voleb
  2. existence vládnoucí politické ideologie
  3. permanentní ideologizace a indoktrinace společnosti, politizace veřejného a kulturního života
  4. tajná policie pod kontrolou vládnoucí strany, zajišťující poslušnost obyvatelstva
  5. podřízení ekonomiky politickým cílům vládnoucí strany.

Ad 1) Skutečná politická soutěž stran s odlišnými idejemi a představami o správě státu zanikla v Německu krátce po odchodu Helmuta Kohla z funkce spolkového kancléře v roce 1998. Na přelomu tisíciletí dospěla liberální levice po dvacetiletém „pochodu institucemi“ jako výsledku kulturní revoluce roku 1968 ke svému cíli a převzala vládu v zemi (tzv. rudozelená koalice 1998–2005). Vzápětí došlo s nástupem Merkelové do čela CDU k drastickému obratu této strany doleva, který se připravoval od počátku devadesátých let. Souběžně se začal na bázi levicového liberalismu formovat v Bundestagu, zemských sněmech, krajských i obecních samosprávách politický kartel CDU/CSU, FDP, SPD a Zelených, do něhož se s malým zpožděním zapojila i postkomunistická Levice.

Politická sféra tak zhruba s desetiletým zpožděním dosáhla téže ideové a zájmové jednolitosti a konformity, jaká existovala již dříve na univerzitách a v médiích. Na bázi multikulturalismu, podpory masové migrace, radikálního feminismu a ekologismu, což lze obecně shrnout pod pojem levicový liberalismus, se zformoval politicko-mediální mocenský kartel, který hraje v dnešní politice zhruba tutéž roli jako v někdejších komunistických státech tzv. národní či lidové fronty a jejich zglajchšaltovaný tisk.

Nejtěžší zkouškou soudržnosti mocenského kartelu se stala migrační krize roku 2015, která obnažila zatím asi nejhlouběji naprostou lhostejnost vládnoucích elit vůči vlastnímu národu. Krátce se zdálo, že by mohla ze hry vypadnout bavorská CSU, ale po zhruba dvouletém kolísání se poslušně vrátila do lůna kartelu. S odstupem času se zdá, že migrační vlna jednotu kartelu spíše stmelila.

Je to patrné na postoji vůči AfD, která za svůj vzestup vděčí především opozici vůči masové migraci. V Bundestagu, v mírně nižší intenzitě v zemských sněmech i v celém veřejném prostoru (viz shora připomenutý případ Huchthausen) se strany vládnoucího kartelu s až groteskní křečovitostí permanentně vymezují vůči AfD. To, co zažil Huchthausen na chodbách firmy Roche, prožívají poslanci AfD v parlamentě (ostentativní ignorování, nezdravení, nejrůznější ústrky organizačního rázu atd.).

Základní inovací nového totalitního modelu v SRN je tedy substituce vlády jedné strany mocenským monopolem stranického kartelu. Ten zatím toleruje svobodné volby. Lze ale mluvit o opravdu svobodném rozhodování voličů za situace, kdy je během volební kampaně jediná opoziční strana vystavena enormnímu soustředěnému tlaku celého mediálně politického kartelu včetně veřejnoprávních médií, provázenému permanentními výhrůžkami a útoky krajně levicových bojůvek Antify?

Pokračování zítra

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 274 × | Prestiž Q1: 9,87

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top