Štítky článku: •  

Plíživý nástup nové totality (2/3)

Třísettisícové město Mannheim na řece Neckar v německém Porýní se na svých oficiálních stránkách pyšní Prohlášením pro soužití v mnohosti.

Ad 2) Funkci vládnoucí ideologie plní již několik desítek let velmi efektivně „boj proti pravici“. Jeho podstatou je antifašistický konsensus společnosti a hlavním nástrojem nařčení odpůrců z fašismu, nacismu či antisemitismu. Nejeden pozorovatel německé politické scény si povšiml podivného paradoxu: čím více času uplynulo od skončení války a pádu nacionálně socialistického režimu, tím citlivější je „občanská“ společnost na svou nacistickou minulost. Vysvětlení je ale prosté. Vládnoucí elity si uvědomily, že mají v podobě Nazi-Keule (klacek nacismu) v rukou mimořádně účinný mocenský nástroj.

Koryfej německé levicově liberální filosofie neomarxista J. Habermas bez zaváhání označil voliče AfD za fašistickou spodinu. Bývalý prezident Gauck proslul výrokem o „hnědém fleku“ na adresu Saska, kde má AfD největší podporu. Kartel se řídí příkladem někdejšího vídeňského starosty Luegera, jenž prohlásil: Kdo je Žid, o tom rozhoduji já. Naprosto stejně jednají dnešní německé elity: O tom, kdo je „Nazi“, rozhodují ony. Zda je dotyčný skutečně stoupencem nacistické ideologie, je vedlejší. Rozhodující je drtivý účinek veřejného cejchu, který je postiženému vypálen na čelo.

Politickou diskvalifikací je však již samotné obvinění z pravicovosti, popř. konzervatismu. Být nalevo znamená být pokrokový, morální, dobrý, tolerantní a otevřený. Být napravo znamená pravý opak se všemi riziky společenské ostrakizace. Tlak je tak silný, že k pravici se už otevřeně hlásí jen hrstka jedinců. AfD se považuje za občanskou stranu středu zhruba na někdejších pozicích CDU. Ale pro sociální stigmatizaci úplně stačí odmítnout či zpochybnit levicově liberální dogma multikulturalismu, feminismu a v poslední době zejména tzv. boje proti klimatické změně, který se dnes vedle feminismu a genderismu stal největším ohrožením dosud zbývajícího prostoru svobody v Německu.

Ad 3) Němci jsou odedávna posedlí politikou a mají dlouhodobou tradici zatahování kultury do politiky a politiky do kultury. Tyto obecné předpoklady vytvářejí v každém režimu vhodné zázemí pro politickou indoktrinaci společnosti a ideologizaci veřejného a kulturního života. Lze to doložit i na příkladu NDR, jejíž elity pojímaly komunistickou ideologii až do poslední chvíle mnohem opravdověji než jejich pragmatičtější soudruzi v Československu, Polsku či Maďarsku.

Indoktrinace začíná ve školách, kde má na starosti výuku občanské nauky a dějepisu vpravdě německy aktivní a důkladná Spolková centrála pro politické vzdělávání. Činila tak vždy a činí tak i dnes nikoli neutrálním výkladem politického systému a ducha německé ústavy, na kterou jsou Němci velmi pyšní, ale podle potřeb vládnoucích elit. Dnes to znamená vést výuku a propagandu důsledně v duchu radikálního progresivismu a prevence proti zhoubným „pravicově extremistickým“ názorům.

Na politice nezávislou půdou svobodné diskuse by měla být univerzita. V tomto duchu před dvěma sty reformoval moderní německé univerzity Wilhelm von Humboldt, který by se ale dnes zhrozil stavu, do něhož se německé vysoké školy včetně Humboldtovy univerzity v Berlíně propadají. Akademická svoboda je ohrožena v mnoha směrech.

Výuku v humanitních oborech ovládá oficiální levicově liberální ideologie, která vystupuje stále agresivněji proti odlišným názorům. Na všech univerzitách je činná feministická policie v podobě tzv. pověřenkyň pro rovnost, fanatických bojovnic za totální rovnost mužů a žen. Kvóty, regulace, nařízení, předvolání neopatrných učitelů (mužů) k nápravnému pohovoru jsou nástroje, jimiž účinně ničí svobodné myšlení a svobodu projevu a mění univerzitní půdu v hájemství intelektuálního „teroru ctnosti“ (T. Sarrazin).

Stejně ničivá je zrůdná genderizace jazyka, která se pomalu a jistě stává povinnou normou pro všechny studentské písemné práce. Samostatnou kapitolou ideologizace německých univerzit je existence kateder tzv. genderových studií, kterých v SRN působí zhruba dvě stě.

Už bezmála každý vysokoškolský pedagog v Německu, který se odchýlil od oficiální pokrokářské ideologie, se dostal do střetu se zfanatizovanými levičáckými studentskými spolky. Ty sice reprezentují jen menšinu studentstva, ale ke skandalizaci nepohodlných osob a zastrašení konformních vedení univerzit to zpravidla bohatě stačí.

Netýká se to jen známých opozičníků jako je Thilo Sarrazin či politiků AfD. Radikalizace levicových studentů jde v poslední době tak daleko, že nesnesou už ani vystoupení politiků CDU či FDP. V poslední době studenti zabránili projevům bývalého ministra za CDU de Maizièra či předsedy liberálů T. Lindnera. Při sledování videozáznamu z pokusu Lindnera promluvit na hamburské univerzitě jsem měl intenzivní dojem, že jsem se ocitl v roce 1968, v němž zfanatizování levicoví studenti zabírali univerzity a celé měsíce znemožňovali normální výuku.

K politizaci veřejného života přispívají četné vládní kampaně typu „Demokratie Leben“ (Život demokracii), různé propagandistické výzvy, prohlášení a rezoluce zemských vlád či městských samospráv (viz výše Mannheim). Již dlouhá léta jsou intenzivně zpolitizovány spolky a občanská sdružení mj. i proto, že v jejich čele často stojí místní karteloví politici.

Radikálně rudozelené jsou odedávna všechny německé odborové svazy, jak ostatně dokládá i příklad R. Huchthausena, jakož i divadla a filmová tvorba. Čím dále více zamořuje boj proti pravici německý sport, o čemž svědčí mj. fakt, že se již několik fotbalových klubů Bundesligy vymezilo proti svým fanouškům z řad AfD. Strašidlo AfD obchází poslední dobou i v Německém hasičském svazu, jehož předseda Hartmut Ziebs (CDU) jmenoval svou zástupkyní ženu tureckého původu.

To je v ryze mužském prostředí profesionálních hasičů brutální multikulturně feministická provokace, kterou si několik předsedů zemských hasičských svazů nehodlalo nechat líbit a vyzvali Ziebse, aby odstoupil. Ten ale nadále hrdinně třímá pochodeň pokroku, rozdává rozhovory (levicovému) tisku a spolu se žurnalisty se věnuje pátraní, zda se některý ze zmíněných zemských hasičských šéfů neocitl v blízkosti nějakého politika AfD.

Tím by se totiž jeho nesenzibilní homofobní protiženský a pravicově extremistický postoj vůči tureckoněmecké požárnici rázem vysvětlil. Soudobá politicko-korektní němčina pro to má výraz „Kontaktschuld“, tedy vina vlivem styku (přátelského či politického) se stigmatizovanou osobou.

K ideologizaci a indoktrinaci německé společnosti intenzivně přispívají sdělovací prostředky, které jsou tak jako v celém západním světě výrazně progresivisticky orientované. Z nesčetných případů lživých zpráv a manipulací mainstreamového tisku uvádí L. Mihr nedávný pokus o skandalizaci spisovatele Uwe Tellkampa, který se dlouhodobě netají kritickým postojem k masové migraci.

Při jednom ze svých čtení měl prý podle německé tiskové agentury (dpa) zaujmout pozici PEGIDY, tj. drážďanského sdružení občanů proti islamizaci Evropy, jež je „pokrokovým“ Německem šmahem odsuzováno jako nacistické. Zprávu dpa ochotně převzala skoro všechna velká média.

Tellkamp ale neřekl nic jiného, než že 95 % všech uprchlíků jsou hospodářští migranti. Jelikož to ale tvrdí i PEGIDA, byl Tellkamp rázem spolu s těmito „nácky“ odsunut do tzv. „pravého rohu“. Mihr uvádí řadu případů, kdy mainstreamoví novináři vyjadřují v duchu hesla „v boji proti pravici je vše dovoleno“ souhlas s násilím Antify vůči konzervativcům jako je např. vydavatel Götz Kubitschek, či omezováním svobody těch, kdo nemají ty správné názory.

Potíže s nekontrolovatelným šířením „neověřených“ zpráv na sociálních sítích se vláda pokusila v roce 2017 vyřešit přijetím cenzurního zákona (Netzwerksdurchsetzungsgesetz) a zostřeným stíháním tzv. nenávisti na síti. Zákon zavazuje internetové firmy jako je Facebook, Youtube a Twitter k mazání zpráv s podezřelým obsahem. Aby se však vyhnuly hrozbě masivních pokut, odstraňují tyto společnosti, resp. jimi najaté agentury, až příliš často např. kritiku islámu či spolkové vlády. V rámci tohoto zákona policie čas od času provádí razie v bytech podezřelých osob.

Rostoucí nedůvěra veřejnosti k médiím, nekriticky podporujícím politiku vládnoucích elit, jakož i existence internetu, kam se stěhuje stále větší díl reklamy, způsobují hlavně celostátním deníkům a týdeníkům značné finanční ztráty. Proto se velká vydavatelství spojila a požadují od vlády finanční podporu. Pokud k tomu dojde, bude to znamenat ještě těsnější kooperaci medií a politiky při vymývání mozků veřejnosti.

Mnozí Němci z nich se už proto uchylují k praxi, kterou si za komunistických časů osvojili občané NDR: poslouchat cizí, tj. západoněmecké zprávy. Časy se však mění, a tak si dnes stále více západních Němců, pokud se chtějí dozvědět např. o EU či migraci zprávy, nikoliv domácí propagandu, naladí švýcarskou televizi nebo si koupí deník Neue Zürcher Zeitung.

Pokračování

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 191 × | Prestiž Q1: 7,74

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top