Štítky článku: •  

Plíživý nástup nové totality (3/3)

Třísettisícové město Mannheim na řece Neckar v německém Porýní se na svých oficiálních stránkách pyšní Prohlášením pro soužití v mnohosti.

Ad 4) Nemám nikterak v úmyslu srovnávat brutální východoněmeckou tajnou policii Stasi s dnešní německou kontrarozvědkou, tzv. Spolkovým úřadem na ochranu ústavy (BfV). Je nicméně skutečností, že BfV není nezávislým orgánem, který by se věnoval výhradně ochraně ústavy a zákonnosti. Každý soudný člověk by si měl položit otázku, jak může být BfV na politice nezávislý, jestliže jeho prezidenti jsou členy některé z vládních stran?

Bývalý prezident Maaßen i nynější T. Haldenwang mají v kapse legitimaci CDU. Je to jedna z mírně řečeno nestandardních záležitostí v německé politické praxi. Již jsem vícekrát upozornil na to, že BfV je dlouhodobě vládnoucím kartelem zneužíván k potírání pravicové opozice. S likvidací malých uskupení, které se dostaly maximálně do jednoho či dvou zemských sněmů, neměl BfV příliš mnoho práce. S pomocí agentů, rozkládajících dotyčné hnutí zevnitř, a zejména díky vyhlášení tzv. dohledu, bylo dílo do několika let hotovo.

Nyní je hlavním problémem kontrarozvědky oslabení a rozbití AfD, která ale má jako strana zastoupená v Evropském parlamentu, Bundestagu a všech zemských sněmech daleko větší váhu než její pravicoví předchůdci. V současnosti jsou pod „dohledem“ BfV někteří jednotliví členové AfD a celá mládežnická organizace — Mladá alternativa.

Jelikož dosavadní prezident Maaßen projevoval v boji proti pravici málo horlivosti, byl nedávno nahrazen Thomasem Haldenwangem. Ten ihned požádal o personální posílení pro boj proti „pravicovému extremismu“, třebaže veškeré statistiky z posledních let dokládají, že většího počtu násilných trestných činů se dopouštějí příslušníci krajní levice.

Haldenwang ovšem dobře ví, co dělá. Boj proti pravicovému extremismu je namířen i proti pravici jako takové, která je v dnešním Německu eo ipso podezřelá ze sklonů k nacismu. V této souvislosti je nutno se ptát po skutečné motivaci nejnovějšího opatření BfV, jímž je zavedení tzv. informační telefonní linky, na níž mohou občané, patrně i anonymně, nahlašovat osoby, které se jim zdají podezřelé z pravicového extremismu a terorismu.

Ve zdůvodnění se mj. uvádí, že lidé mají ve svém okolí „sledovat, zda se někdo v jejich okolí neradikalizuje“. Prezident Haldenwang samozřejmě ujišťuje, že se nejedná o udavačství, nýbrž o „bezpečnost nás všech“. S ohledem na výše řečené to ale příliš přesvědčivě nezní. A pak je tu výklad pojmu „radikální“. Vždyť pro spoustu členů a přívrženců Zelených či SPD je nebezpečným pravicovým radikálem každý, kdo radikálně nesouhlasí s dnešní vládní politikou.

Ad 5) Přes veškerou eurounijní i domácí regulaci funguje německá ekonomika na bázi konkurence a volného trhu. Tlaky v tomto ohledu nicméně neustále sílí a je otázka, co se stane s tržními principy, jestliže budou v plné míře realizovány nynější plány spolkové vlády na fundamentální přestavbu hospodářství a bankovního systému na bázi boje proti změně klimatu, za bezuhlíkovou ekonomiku.

Především však už dnes víme, že totalitní politické principy jsou slučitelné s existencí kapitalistické ekonomiky, jak nás o tom dnes a denně přesvědčuje vývoj v Číně. Tato kombinace politické nesvobody a ekonomické svobody je něčím, co si velcí teoretici klasického liberalismu nedokázali představit.


Na základě uvedených skutečností lze podle mého soudu dojít k závěru, že v Německo v posledním zhruba čtvrtstoletí dospělo krok za krokem, tedy relativně „nenápadně“ a pozvolna, do stavu, který je možno označit za zárodek nového totalitarismu. Nového, protože „měkkého“, jenž nepracuje s terorem a brutalitou, ale vystačí si s mírnějšími donucovacími a disciplinačními metodami. (Ani ty ovšem nechyběly v rejstříku „klasického“ totalitarismu 20. století.)

Tento posun koresponduje s všeobecnou pacifikací a feminizací německé společnosti, jakož i všeobecným změkčením mravů a zvyklostí moderního blahobytného západního světa. Esencí nového totalitarismu je redukce svobody slova a nemožnost opozice využívat všech práv, garantovaných ústavou a standardními pravidly politického života.

Další posilování či oslabování totalitních prvků v politickém a společenském životě Německa bude do značné míry záviset na situaci v justici. Právě na soudy a jejich nezávislost spoléhají mnozí Němci, kteří se zděšením sledují plíživou demontáž politických svobod ve své zemi. Obávám se však, že neprávem.

Za prvé jsou německé soudy, stejně jako jejich protějšky v celém západním světě, těžce zasaženy virem radikálního progresivismu, takže zpravidla vycházejí vstříc žalobám feministek či příslušníků menšin, které se ohánějí diskriminací, homofobií, islamofobií či jiným podobným termínem ze slovníku multikulturalistů. Tím soudy významně přispívají k podrývání obecných podmínek svobodné politiky a společnosti.

Existuje již několik publikací podrobně dokládajících, jak mnozí němečtí soudci ohýbají právo ve prospěch tzv. diskriminované menšiny, zejména muslimů. V rozsudcích vůči muslimským pachatelům, a to v případech vražd, znásilnění a jiných násilných činů, soudci zcela běžně operují s potřebou ohledu k jejich kulturním odlišnostem.

Rovněž detailně zdokumentována je také infiltrace muslimského práva šaría do německého právního systému a vznik tzv. paralelní justice, známé ostatně i z dalších západních zemí se silnými islámskými menšinami. [1] Podle jednoho z kritiků stavu německé justice, soudce Thorstena Schleifa, přispívá k neadekvátní mírnosti některých rozsudků i falešně chápaný soucit vůči pachatelům.

Za druhé — a to je z hlediska odolnosti vůči politickým tlakům daleko závažnější — visí velký otazník nad samotnou nezávislostí německé justice. Zmíněný T. Schleif upozorňuje ve své nedávno vydané knize na málo známý fakt, že v Německu včetně poválečné SRN nikdy neexistovala zcela nezávislá justice jako třetí moc ve státě. Německé soudy neznají soudcovskou samosprávu, jak je to běžné v demokratických zemích. Předsedové zemských či městských soudů jsou totiž jmenováni příslušným zemským ministerstvem spravedlnosti, přičemž takový výběr, jak je to v SRN již dlouhá léta běžné skoro všude, podléhá politickým kritériím. Za dnešních německých poměrů je nepředstavitelné, že by byl do řídící funkce jmenován soudce, který by se veřejně vyjádřil kriticky např. k multikulturalismu nebo dokonce k novému německému zelenému „náboženství“.

Vrcholem soudcovské pyramidy v Německu je Spolkový ústavní soud, který je — tak jako jiné ústavní či nejvyšší soudy ve světě — dnes už běžným kolbištěm politických idejí. Na této úrovni pak v případě ohrožení demokracie nezbývá než se spoléhat na demokratickou tradici dané instituce, silné osobnosti, z nichž se skládá, a dnes v neposlední řadě na jejich zdravý rozum.

Dlouhou dobu měl Spolkový ústavní soud pověst instituce, která brání ústavní a právní principy před úchvaty politických stran, a pyšní se vynikajícími teoretiky právní a politické filozofie, jako byl nedávno zemřelý Ernst-Wolfgang Böckenförde nebo bývalý předseda soudu Hans-Jürgen Papier, který opakovaně upozorňuje, že v SRN právní stát kapituluje před migrační lobby či nejnověji před zeleným „bezalternativním“ fanatismem.

S ohledem na dramatickou levicově liberální radikalizaci německé politiky v posledních letech existuje mizivá naděje, že by se do ústavního soudu (jehož členové jsou voleni parlamentem) dostaly v dohledné době skutečně nezávislé osobnosti. Ostatně již série rozhodnutí v tzv. evropských záležitostech od devadesátých opakovaně dokládá, že Spolkový ústavní soud se nikdy nepostaví proti německému politickému kartelu; svou roli tu patrně sehrává i páteř německé vnitřní politiky — potřeba konsensu za každou cenu. A pokud jde o zdravý rozum, ten lze těžko očekávat od instituce, která v roce 2017 posvětila do nebe volající absurditu v podobě tzv. třetího pohlaví.

Píše pan Aleš Valenta na Institut VK


[1] Srov. Wagner, Joachim: Richter ohne Gesetz. Islamische Paralleljustiz gefährdet unseren Rechtsstaat. 2011; James, Sabatina: Scharia in Deutschland. Wenn die Gesetze des Islam das Recht brechen. München 2015.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 249 × | Prestiž Q1: 9,44

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Tomáš Fiala

Německo není moc správným příkladem totalitní politiky a kapitalistického hospodářství. Z kapitalismu jsou v Německu dnes trosky a Německo žije (a padá ke dnu) z podstaty jakžtakž kapitalistické minulosti. Dnes je to proregulovaná a progrýndýlovaná keynesiánsko-bolševická srajda.

On jakýkoli ekonomický model může fungovat v jakémkoli politickém prostředí. Ale pokud by to nějaký politik (následovník Lenina nebo Pinocheta) pochopil, tak skutečný kapitalismus je nejlepší platformou pro totalitu... :-)

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top