Štítky článku: •  

Útlak obyčejného člověka, cíl dneška

ZÁCHRANA PLANETY, ČI ZELENÉ PEKLO? Věří všichni příznivci a obdivovatelé Grety, již mnozí mají podstatně starší datum narození, tomu, co říká, nebo je to chladný kalkul, kariérismus ve ztrátě zdravého rozumu?

Většina evropských zadlužených států si nemůže dovolit hospodářskou stagnaci způsobenou například nedostatkem energie. Individuální elektromobilita není racionální krok, varuje v rozhovoru uznávaný filozof z Metropolitní univerzity v Praze prof. Ivo Budil. V byrokratických strukturách se rodí nová aristokracie, jež ovšem nesahá té původní ani po kotníky. Začíná opět doba privilegovaných a neprivilegovaných, kterou jsme opustili před více než 200 lety. Budeme-li spatřovat v anachronické islámské teokracii jistotu pevných pravidel, je to definitivní konec západní civilizace.

Naftové motory mají, zdá se, v západní Evropě utrum. Automobily, produkující emise, se do měst brzy přestanou pouštět. Je to dobré pro zdraví lidí, ekonomiku?

Nedělejme předčasné závěry o budoucnosti spalovacích motorů. V poslední době se i v českém tisku objevila řada racionálních argumentů, které zpochybňují obrat Evropské unie k elektromobilitě. V době, kdy jsou v Německu uzavírány jaderné a uhelné elektrárny a kontinentu hrozí energetická nouze, nepředstavuje sázka na individuální elektromobilitu racionální krok. Nemluvě o potřebě obrovských investic do infrastruktury, která s elektromobilitou souvisí. Většina evropských států zatížených značnými dluhy a vysokými mandatorními výdaji a trpících dlouhodobou hospodářskou stagnací si je jednoduše nemůže dovolit. Je to příklad typického vítězství ideologických a utopických cílů elit odtržených od reality nad racionalismem a pragmatismem.

Elektromobilita má význam pro hromadnou dopravu ve velkých městech v podobě tramvají či trolejbusů, ale jako základ individuálního automobilismu, který je od doby Henryho Forda a nástupu proslulých německých, francouzských či italských „lidových“ vozů spojován s osobní svobodou a prosperitou, jde o slepou vývojovou větev. Ekonomické a sociální ztráty, které vzniknou do doby, než se pod tlakem finanční nutnosti od této politiky ustoupí, budou obrovské. Hrozí, že jedno velké hospodářské odvětví bude v Evropě nenapravitelně poškozeno.

To samé by rádi i Piráti v Praze. Více odstavných ploch, více vlaků, jenže kapacita je mnohdy zcela naplněna. Kam to všechno povede?

Navzdory tomu, kdo tyto záměry prosazuje, se domnívám, že dobře vymyšlený systém příměstských vlaků a odstavných parkovacích ploch s dostatečnou kapacitou na okrajích metropole by byl pro velkoměsto, do něhož každý den přijíždí za prací až dvě stě tisíc lidí, velkým přínosem. Bohužel chybí dlouhodobá koncepce a konsenzus, které by v tomto ohledu posunuly Prahu mezi nejrozvinutější západní metropole, kam svým významem bezpochyby náleží.

Dopravní infrastruktura je důležitá pro hospodářskou výkonnost a sociální soudržnost a je i znakem vyspělosti dané společnosti. Bylo velkou chybou polistopadového režimu, že v tomto směru nevyvinul mnohem větší úsilí. Postrádáme dálniční síť, rychlodráhy a kvalitní spojení mezi krajskými či většími městy, jež by této zemi daly výrazně odlišný charakter. Zrodil by se viditelný, každodenně prožívaný a využívaný důvod hrdosti na Českou republiku.

Díky nejrůznějším přidaným finančním částkám bude nárůst ceny obyčejného auta mnohem vyšší, než tomu bude třeba u luxusního vozu, jehož cena stoupne jen nepatrně. Je toto sociálně spravedlivé?

Finanční nedostupnost automobilů pro běžného občana a exkluzivní vlastnictví osobního dopravního prostředku je symptomem širšího fenoménu. Od přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy se postupně vládnoucí ideologií Západu stal liberalismus, se rozšiřovala míra osobní svobody a relativně snižovaly sociální rozdíly. Tím se povaha západní civilizace radikálně odlišila od mimoevropských společností, jejichž struktura zůstávala dlouho středověká.

Zrodila se mohutná střední třída, která zaštítila demokratické instituce. Byli to prostí lidé bez vyššího vzdělání, drobní podnikatelé, řemeslníci nebo zaměstnanci, kteří se nejvíce zasloužili o porážku velkých totalitních hnutí dvacátého století, a to často navzdory politice appeasementu vládnoucích elit. Stručně lze říci, že mnichovskou dohodu odčinili muži a ženy z předměstské periférie nebo vesnice. Jsem přesvědčen, že právě obyčejný člověk, opírající se o tradici, rodinu a místní komunitu, tvrdě pracující kvůli lepší budoucnosti svých dětí a v případě potřeby ochotný splnit svou vlasteneckou povinnost, je největším sociálním výdobytkem moderní západní společnosti.

V posledních desetiletích se bohužel právě tento „obyčejný člověk“ stal předmětem soustředěného ekonomického, politického a mediálního tlaku. Úzká elita těžící ze zisku globálních korporací a nadnárodních byrokratických struktur se snaží vytvořit nový feudální řád. Mezi sebou a „plebsem“, propadajícím se do chudoby, buduje neprodyšnou bariéru dědičných privilegií a výsad. Ten, kdo se postaví na odpor, je stigmatizován jako „populista“ či „zmatený bílý muž“, vyřazován z veřejného prostoru a vystaven mediální štvanici. Jsme svědky zvláštního fenoménu „fašizace“ politického středu.

Levicoví revoluční radikálové, kteří dříve hájili zájmy pracujících, se sami stali spolutvůrci či spoluviníky zmíněného systému výměnou za „prestižní“ pozice v akademické a mediální sféře. Myslím, že často používaný název „nová aristokracie“ pro globální elitu jednadvacátého století není zcela přesný. Tradiční aristokracie byla vázána kodexem cti a povinností ochrany poddaných a vojenské služby. Když tuto funkci na sklonku osmnáctého století přestala plnit, byla historicky odstavena. Současní elitáři podobné závazky neuznávají. Jsou spíše „kognitivními dravci“, kroužícími nad globální krajinou a pátrajícími po vhodné kořisti na úkor společnosti jako celku.

Pokud hovoříte o cenové nedostupnosti automobilů pro většinu obyvatelstva tak, jak tomu bylo před druhou světovou válkou, máte na mysli pouze jeden z řady aspektů hlubokého rozkolu, který vzniká mezi společenskými vrstvami a jenž zpochybní sociální a ekonomický pokrok učiněný za poslední dvě staletí. Rodí se opět svět chudých a bohatých, privilegovaných a neprivilegovaných, přičemž rétorika mainstreamových médií a akademických kruhů se snaží tuto skutečnost částečně zakrýt a částečně ospravedlnit.

Kvůli omezení v průmyslu, elektrárnách dojde na Západě ke snížení počtu pracovních míst. Do toho ještě vstupuje průmyslová revoluce 4.0, automatizace, omezování pracovního týdne. Kam s těmi lidmi? Nechat jim určitý paušál, aby zůstali doma, jak o tom uvažují někteří „smělí ekonomové“?

Skutečně zdravá společnost dokáže zajistit důstojné profesní uplatnění pro každého produktivního a práce schopného jedince, a to nezávisle na míře dosažené automatizace nebo robotizace. Jestliže by byla část populace vyřazena z pracovního procesu, nedělejme si iluze, že by se časem nepropadla do bludného kruhu chudoby, deprivace a kriminality. Pokud Západ hodlá jít touto cestou, je to pouze další z příznaků jeho civilizačního úpadku.

Co ovšem bude s migranty a uprchlíky, kteří se ve vyšší úrovni služeb a práce prostě nechytají. Zůstanou na podpoře a budou dělat neplechy?

Víme, že dějiny světa jsou dějinami migrací. Obyvatelé Evropy jsou směsicí původně afrických lovců a sběračů, kteří přišli před čtyřiceti tisíci lety a vytlačili místní neandertálce, zemědělců z Anatolie, kteří kolonizovali Evropu před osmi až šesti tisíci lety na úkor výše zmíněných lovců a sběračů, a indoevropských kočovníků, kteří expandovali z východoevropských stepí před pěti až čtyřmi tisíci lety a podmanili si v Evropě rolnické populace. Výsledkem byla svébytná kultura, která je charakteristická pro evropský kontinent až do dnešní doby. Migrace je přirozený historický proces, který má své vítěze a poražené. Dnes například uznáváme morální právo původních obyvatel Ameriky na odpor vůči Evropanům, kteří přišli, aby indiány zbavili jejich půdy, svobody, kultury a nezávislosti.

Proč bychom tedy měli rezignovat na legitimní obranu dnešních Evropanů, kteří si nepřejí, aby přistěhovalci z Blízkého východu změnili Evropu v součást islámského světa? Máme menší právo na udržení naší identity než američtí indiáni? Zapomeneme na Poitiers, Lepanto nebo bitvu u Vídně, kde se křesťanské společenství ubránilo islámské invazi?

Česká společnost je v zásadě tolerantní. Jestliže jsou přistěhovalci ochotni se plnohodnotně zapojit do života naší země, přijmout její jazyk, ztotožnit se s jejími hodnotami a svou prací a znalostmi přispívat k jejímu rozvoji a prosperitě, nemáme s nimi problém. Nesmíme však dopustit, aby byly demokracie, svoboda, tolerance, modernita a sekularismus ve veřejném prostoru nahrazeny anachronickou islámskou teokracií, jejíž triumf by znamenal hluboký civilizační regres.

Velké nebezpečí spočívá ovšem v možnosti, že mravní relativismus, útok na lidskou přirozenost a epidemické šíření politické korektnosti a progresivistické neomarxistické ideologie natolik rozvrátí intelektuální a hodnotové základy Západu, že příchod politického islámu přijme značná část evropské populace s úlevou jako spočinutí v jistotě pevných pravidel a smysluplného řádu. A to bude definitivní konec západní civilizace.

Hnutí Grety Thunbergové a „její“ nejaktivnější bojůvka Extinction Rebellion se nechají slyšet i vidět, a jak uvádějí, jejich členové a protestující se rádi nechávají odtahovat policisty, či dokonce zatýkat. Je toto normální vzdor mládeže proti establishmentu a generační problém?

Měli bychom rozlišit mezi typickým generačním střetem, který je charakteristický pro každou moderní společnost a jenž slouží k vymezení se a sebereflexi mladých lidí. Je to určitá forma vyhroceného hodnotového dialogu, která je pro společnost zdravá. Dění kolem Grety Thunbergové je nicméně zvláštní směsicí kulturní revoluce a hysterického milénaristického hnutí. S opravdovou názorovou výměnou mezi generacemi to nemá nic společného.

Co je pozoruhodné, je míra devótnosti a kapitulantství, s níž je zmíněný fenomén přijímán mainstreamovými médii a politickou elitou západního světa. Jde o skutečnou ztrátu zdravého rozumu v přímém přenosu. Člověk si při pohledu na mnohé obdivovatele Grety Thunbergové, kteří rozhodně nepatří mezi její generační vrstevníky, vzpomene na otázku, kterou si kladl před rokem 1989 v souvislosti s mnohými členy komunistické strany: opravdu tomu věří, nebo to činí z čiré vypočítavosti a kariérismu?

Pohlédneme-li do ruských měst, zdá se, jako by Ruská federace nečelila ekonomickým sankcím. Zvláště zboží a hlavně německých aut je tam požehnaně. Česká republika byla při uplatňování sankcí vůči Rusku důsledná, a bezděčně tak přenechala prostor jiným evropským zemím. To přece není projev jednotné evropské politiky?

Vývoj v Ruské federaci byl v posledních letech ambivalentní. Na straně jedné bezpochyby vyhlášené sankce a nižší ceny ropy snížily celkový hospodářský výkon státu. Na druhé straně Rusku umožnila relativní izolace částečně obnovit základy vlastního spotřebního průmyslu, a především se stát poprvé od roku 1914 opět největším vývozcem obilí na světě, což by se mohlo pozitivně odrazit při obnově doposud relativně zanedbaného venkova. Přirovnal bych to k účinku Napoleonovy kontinentální blokády namířené na počátku devatenáctého století vůči Velké Británii. Podle Immanuela Wallersteina tento protekcionismus umožnil vyrůst evropskému průmyslu, který by jinak v soutěži s lacinější a asertivnější britskou konkurencí neobstál.

Myslím, že dnes již dobře víme, že v ekonomických záležitostech je „jednotná ekonomická politika“ dosti flexibilní pojem. Navzdory rétorice o vyšších „evropských hodnotách“ jednotlivé národní státy stále sledují své vlastní hospodářské zájmy. Ustupovat jim je projevem trestuhodné naivity. Kdykoliv jsme s ohledem na naše „spojence“ a „přátele“ vyklidili některé trhy, naši „spojenci“ a „přátelé“ je hbitě obsadili.

Naši regionální výrobci si mohou nechat zajít chuť proniknout třeba jen přes zelenou hranici na údajně společný a jednotný trh do Německa či Rakouska. Obyvatelé tam naše výrobky prostě nekupují. Naopak velké firmy ze Západu od nás převádějí značné částky...

Průmyslová revoluce zrodila ekonomický patriotismus, to znamená, že národy mezi sebou soupeří i kvalitou svých výrobků a úrovní průmyslové výroby. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech existovala v Evropě viditelná rozmanitost průmyslové a technologické tvořivosti, odrážející místní tradici, mentalitu a specifické nadání. Francouzský produkt se svým charakterem lišil od italského nebo německého, tak jak se francouzský román nebo film snadno rozeznal od italské a německé umělecké tvorby. Globalizace a převádění výroby do zámoří tuto diverzitu do značné míry odstranily ve jménu efektivity a vyššího zisku nadnárodních korporací. Pokud by ekologičtí aktivisté svůj boj mysleli opravdu vážně, pak by vystupovali právě proti nesmyslnému masovému převážení zboží z jednoho místa zeměkoule na druhý s velmi negativními dopady na přírodní prostředí.

Občané řady evropských zemí, Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie nebo Švédska, jsou stále ekonomickými patrioty. Dávají přednost svým výrobkům a jsou na ně hrdí. Myslím, že bychom je měli následovat. Obnovení hospodářské soběstačnosti v řadě odvětví by bylo velmi rozumným a očistným krokem. Pokud jde o mezinárodní korporace, nejlepší obrana proti nim je vytvořit vlastní. Vypadá to jako nereálný krok, ale kolik korporací měla před čtyřiceti lety Jižní Korea? A ve které zemi se zrodila firma Baťa, ve své době jedna z nejmocnějších korporací světa?

Máme se jen bát a bát? Požárů jako v Austrálii, chřipky z Číny, velkých zemětřesení, erupcí sopek...?

Permanentní strach není dobrým průvodcem životem. Katastrofy a přírodní pohromy neodmyslitelně patří k lidským dějinám. Náš druh na svém úsvitu málem vyhynul. Obrovský výbuch vulkánu Toba na ostrově Sumatra, k němuž došlo před 71 000 až 74 000 lety, způsobil celoplanetární „noc“. Do ovzduší bylo vyvrženo 2 800 kilometrů kubických horniny, což je dvojnásobek hmoty Mount Everestu. Teplota poklesla o více než dvanáct stupňů Celsia a rozsáhlé oblasti zahalila na týdny až měsíce temnota.

Následky pohromy jsou srovnávány s účinky nukleární zimy. Lidská populace se ocitla na pokraji vymření. Její počet se snížil z přibližně sta tisíce dospělých jedinců na deset tisíc. Přeživší skupiny lidí nalezly útočiště v malých enklávách v tropických oblastech.

Mínójská civilizace v egejské oblasti překonala ničivou erupci na ostrově Théra – Santorini, k níž došlo pravděpodobně v roce 1628 před Kristem. Intenzita exploze dosáhla pětinásobku pověstné erupce vulkánu Krakatoa v roce 1883. Výbuch a doprovodné zemětřesení vyvolaly tsunami, které smetly pobřežní oblasti pevninského Řecka a Kréty. Do ovzduší se vznesly miliony tun sopečného materiálu, jež způsobily částečné zatmění, bouře a dočasné změny klimatu.

Nejvhodnější reakcí na přírodní pohromu je jednoduše se nepoddat, nerezignovat. San Francisco bylo v dubnu 1906 zničeno rozsáhlým zemětřesením. Je velmi pravděpodobné, že se dříve nebo později bude obdobná katastrofa opakovat. Přesto je toto americké město velmi živým, dynamickým a atraktivním centrem intelektuálního života a technologické tvořivosti.

Uvádí prof. Ivo Budil pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 260 × | Prestiž Q1: 9,14

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Nevzniká žádná nová aristokracie...to jsou jen vypočítaví medojedi.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top