Štítky článku: •  

The Untouchables

Když jsem jako puberťák viděl Neúplatné poprvé, byl jsem v sedmém nebi. Odhodlaní slušňáci kolem Eliota Nesse proti odpornému óbrgaunerovi Alovi Caponemu. Prohibice, přestřelky, napětí, uplacení poldové, dobrý konec.

untouchables-neuplatni.jpg (63,226 kiB)
The Untouchables → Neúplatní???

Šel jsem na to do kina snad čtyřikrát. Po nedávné kontrolní projekci jsem si uvědomil, jak špatný tento přeceňovaný film je: od děravého scénáře přes klopýtající režii až po naprosto nevhodně zvolenou hudbu. Ale tohle je věc vkusu a nás umělecké kvality nezajímají. My chceme vědět, jak to bylo s Nessem a Caponem doopravdy.

Na úvod bych chtěl poděkovat idiotovi, který film s názvem The Untouchables pustil tenkrát v devadesátém do české distribuce jako Neúplatné a nadělal v mé čisté, angličtinou nedotčené dětské mysli zmatky na několik let dopředu.

Pokud tento spektákl režiséra Briana De Palmy náhodou ještě někdo neviděl, krátká anotace:

Přelom dvacátých a třicátých let v Chicagu. Prohibice. Město ovládané mocným gangsterem Alem Caponem, podplacená policie, úředníci, soudci. Neohrožený agent ministerstva financí Eliot Ness (Kevin Costner) přichází, aby Caponemu šlapal na paty a dostal ho za mříže. Jakmile zjistí, že policejní sbor je prolezlý korupcí a nemůže nikomu věřit, sestaví si vlastní čtyřčlenný tým (Sean Connery, Andy García, Charles Martin Smith). Provádějí zátahy na ilegální palírny, sklady chlastu, přepadávají konvoje s pašovanou kořalkou. Nakonec se dostanou ke Caponově účetní knize, seberou i jeho účetního, který jim ji dešifruje, a dostanou Caponeho před soud, kde po různých peripetiích obdrží trest za daňový únik a jde za katr.

OK, tak takhle to ve skutečnosti nebylo.


Historické okénko

eliot-ness.jpg (17,010 kiB)
Eliot Ness

Eliot Ness skutečně existoval. Po studiích kriminologie v roce 1927 nastoupil jako úředník ministerstva financí v Chicagu a po přímluvě svého vlivného švagra, který dělal na ministerstvu spravedlnosti, se Ness dostal k prohibičním agentům. Těch makalo v kvetoucím Chicagu na tři stovky a měli pověst nejzkorumpovanější party ve vesmíru. Eliotova rodina nebyla jeho vysněným povoláním nijak nadšena, ale idealista Ness se odradit nenechal.

V roce 1929 se prezidentem USA stal Herbert Hoover. (Tímto zdravím pablba, který film překládal pro dabing na DVD. Ve scéně, kde Costner coby Eliot Ness vybírá jméno pro svého syna, oznamuje manželce, že to bude „John Edgar, jako náš pan prezident“. Zaprvé John Edgar Hoover nebyl prezident, ale šéf FBI, zadruhé tato věta v originálním znění vůbec není. Jdi si nafackovat, „překladateli“.)

Existují zhruba tři verze popisující, jak vzniklo tažení proti Caponemu:

  • Prezident HERBERT Hoover krátce po svém zvolení vyjel navštívit podnikatele J. C. Penneyho do jeho miamského sídla. Nedaleko stála také letní rezidence Ala Caponeho a její honosnost a okolní přepych prý vytočily prezidenta natolik, že se rozhodl zatnout gangsterovi tipec.
  • Hoovera se prý dotklo, že miamští novináři psali v době jeho pobytu více o Caponem nežli o čerstvě zvoleném prezidentovi.
  • Hoover si přečetl v Chicago Daily News investigativní reportáž novináře Franka Knoxe, který v ní podrobně vykreslil nelegální aktivity krále podsvětí.

Je celkem lhostejné, která z variant je pravdivá. Podstatné je, že Hoover vyhlásil Caponemu válku, a to hned na dvou frontách. Jedním směrem šlo vyšetřování daňových úniků, druhá skupina se soustředila na Caponeho porušování prohibičního Volsteadova zákona. Ano, přichází Eliot Ness a my se můžeme vrátit k filmu.

Deset statečných

Zřejmě i díky švagrově tlačence byl do čela boje proti Caponeho obchodu s chlastem dosazen právě Ness. Po zkušenostech s korupcí v policejních řadách se rozhodl, že si svůj tým sestaví sám. Dle vlastních slov hledal muže svobodné, pod třicet let, fyzicky zdatné a psychicky odolné, schopné použít pěsti nebo zbraň a vůbec speciální vyšetřovací metody. Hledal skvělé atlety, znalce aut a řidiče, specialisty na odposlouchávání atd.

Nejprve si vybral na padesát mladých mužů, ty posléze zredukoval na patnáct a ve finále si jich ponechal devět. Nikoli tedy jen tři, jak nám ukázal film.

lyle-chapman.jpg (12,111 kiB)
Agent Lyle Chapman

Co to tedy bylo za chlapy? Marty Lahart, Sam Seager, Barney Cloonan, Lyle Chapman, Tom Friel, Joe Leeson, Paul Robsky, Mike King a Bill Gardner. Všechno našlapaní sportovci, každý se svou specializací. Jak vidno, filmová jména Malone (Connery), Stone (García) ani Wallace (Smith) mezi skutečnými agenty nejsou.

Nessova skupina pracovala zcela samostatně, a pokud už si na větší zátahy musela půjčit policajty nebo prohibiční agenty, vždy se dbalo na to, aby se ti „půjčení“ po dobu plánování akce nedostali k telefonu a nestihli Caponeho varovat.

Eliot se svými lidmi začal systematicky likvidovat kořalkový byznys. Přepadal palírny, pivovary a sklady, zabavoval destilační kolony, sudy, cisterny a náklaďáky.

Útok obvykle probíhal na několika místech současně, během noci se podařilo zlikvidovat i 18 palíren nebo 15 tajných pivovarů (při jednom zátahu byl zatčen i Caponeho nejlepší sládek — jmenoval se mimochodem Steve Svoboda).

Když jednou Nessovi utekli všichni pracovníci palírny přes střechu (zdržel se při otevírání železných dveří), pořídil si desetitunový náklaďák s velkou radlicí vepředu a s výsuvnými žebříky. Podobné vozidlo se objevilo i ve filmu, ačkoli tam posloužilo při neúspěšné akci.

Ness byl velice úspěšný a způsobil Caponemu během pár měsíců ztráty jdoucí do milionů tehdejších dolarů. Capone nebyl žádný trouba, věděl, že likvidace agentů by mu přinesla ještě více problémů, než měl. S přesvědčením, že každého lze koupit, poslal za Nessem poslíčka s nabídkou dvou tisíc dolarů týdně, když dá pokoj. Dvěma jeho agentům se pokusil nabídnout totéž. Všichni odmítli, což je obdivuhodné především proto, že Ness bral 3000 dolarů ročně (opakuji, ročně) a jeho chlapi cca 2800. Idealismus hraničící s nějakou duševní nemocí, řekl by dnešní Čech.

Ness byl ovšem šikovný i politicky a okamžitě svolal tiskovku, na které tento marný pokus o korupci veřejně ohlásil. Okamžitě dostal média na svou stranu. Jeden z novinářů vymyslel označení The Untouchables, a jak už to u médií bývá, uchytilo se to.

Nepřítel naslouchá

al-capone.jpg (36,065 kiB)
Alfonso „Al“ Capone

Čím známější Nedotknutelní byli, tím těžší pro ně bylo získávání kvalitních tipů. Hlavní těžiště se proto přesunulo k odposlouchávání mafiánských hovorů. Nelenil ale ani Capone.

Zřídil telefonickou horkou linku, na kterou mohl kdokoli nahlásit pohyb Nessových mužů, a za včasné varování obdržel bonzák pět set babek. Celkem kuriózní bylo, že pomocí úplatků napíchli pro změnu zločinci telefony agentům, a obě válčící strany se tak odposlouchávaly navzájem.

Z jednoho takového odposlechu se například Ness dozvěděl, že se Capone chystá obnovit provoz jednoho pivovaru, který mu už před časem Ness komplet vybílil. Agenti tedy trpělivě vyčkali, až se do budovy nastěhuje nové zařízení, sudy a nové náklaďáky, a vybrali to Caponemu podruhé.

Nastal čas uchystat Nessovi funus. Pár pokusů o atentát Ness přežil. Pak byl ale brutálně zavražděn jeho přítel a asistent Frank Basile, což agenta dost vzalo. Rozhodl se, že Caponeho veřejně zesměšní.

Nechal vypulírovat všech pětačtyřicet náklaďáků, které Caponemu sebral, shromáždil je na jednom parkovišti, osadil řidiči a pak zvedl telefon a zavolal do hotelu Lexington do Caponeho apartmá. Když to Capone zvedl, řekl mu Ness, ať se přesně v jedenáct podívá z okna, že by ho to mohlo zajímat.

Přesně v jedenáct projela krokem kolona pětačtyřiceti vyleštěných náklaďáků kolem Caponeho hlavního velitelství v Lexingtonu. Slušní lidé a novináři se výborně bavili a Caponeho málem trefil šlak. Byl posedlý myšlenkou na Nessovu smrt. Bomba v autě, několikerý pokus jej přejet na ulici, nic nezabralo. A nakonec se Capone ani nedočkal. Šel totiž do basy. Kam ho ovšem na rozdíl od filmu nedostal Eliot Ness, ale někdo docela jiný.

Cifršpión

frank-j-wilson.jpg (13,938 kiB)
Frank J. Wilson

Ten chlap byl vyšetřovatelem ministerstva financí, jmenoval se Frank Wilson a nikdy jste o něm neslyšeli. Ale jelikož jste bystří čtenáři, tušíte správně, že Wilson vedl ve válce proti Caponemu tu „daňovou frontu“. Ve filmu jej měl zřejmě symbolizovat agent Wallace, tedy ten malý brýlatý s fajfkou.

Většina mafiánů měla pro své krytí vždy nějaký legální byznys. Zaměstnání na jatkách, v restauraci, cokoli. Tyto „poctivé“ příjmy taky všichni danili a měli trochu krytá záda. Al Capone si poradit nenechal a od roku 1925 do roku 1929 nezaplatil na daních z příjmu ani desetník. Tvrdil, že nemá žádný příjem.

Jedna věc je vědět o někom, že je gauner, vrah a podvodník, druhá věc je mu to nějak dokázat. Agent Frank Wilson si se svými pěti kolegy zřídil kancl v budově chicagské pošty a začali dlouhé měsíce sledovat a dokumentovat Caponeho rozmařilý životní styl.

Na člověka bez příjmů si nežil vůbec špatně. Drahé obleky, bydlení v hotelu, šperky, zlaté nádobí, nábytek, sázení na psí dostihy, koně, hraní v kasinech, 39 000 dolarů za telefonní hovory. To všechno se agentům podařilo zdokumentovat, měli účty, svědky, důkazy. Ale hlavním úkolem bylo dokázat, že Capone měl také příjmy, které nezdanil, a porušil tak zákon.

Svědek

edward-ohare-easy-eddie.jpg (13,557 kiB)
Edward O’Hare, řečený Easy Eddie

Situace nebyla lehká i z toho důvodu, že Capone neměl žádný bankovní účet, nepodepisoval šeky a nešlo jej s ničím spojit. Dlouhé týdny se Wilson potuloval kolem heren, kasin a dostihových drah a snažil se najít svědka, který by potvrdil, že příjmy z chicagského hazardu končí v kapsách Ala Caponeho. Možní svědci byli buď protřelí kriminálníci, nebo měli ze syndikátu strach a mlčeli. Nakonec se však jeden našel.

Jmenoval se Edward O’Hare, řečený Easy Eddie, a byl jedním z Caponeho právníků a společníků. Spoluvlastnil patent na mechanického zajíce používaného při psích dostizích a provozoval dostihová závodiště v Chicagu, na Floridě a v Massachusetts. Část příjmů plynula do kapsy právě Caponemu.

A proč se Easy Eddie vlastně rozhodl svědčit? Z téměř romantických pohnutek. Eddie měl syna, kterého miloval nade vše. Poskytl mu nejlepší vzdělání, nešetřil ani na materiálních požitcích, a co je hlavní, chtěl, aby syn byl lepším člověkem než jeho otec. Držel ho od podsvětí stranou a jednoho dne se prostě rozhodl, že udělá správnou věc. Bude svědčit o příjmech Ala Caponeho.

Alův konec

ucetni-kniha-al-capone.jpg (14,361 kiB)
Stránka z Caponeho „účetní knihy“

Zásadní průlom ve vyšetřování nastal, když agent Wilson v létě třicátého roku zakopl o tři sešity zabavené při nějaké šťáře v roce 1926. Jeden z nich vypadal jako účetní kniha se jmény a šiframi. Zde lze opět najít jistou podobnost s filmem. K rozluštění zápisů bylo ale potřeba najít účetního, který záznamy pořizoval. Podle značek a podpisu v knize byl nakonec odhalen nějaký Leslie Shumway. Agenti ho vystopovali na Floridě, sebrali ho, zatlačili na něj a on vyměkl. Sepsal prohlášení a pak byl z Floridy odvezen a ukryt, aby se mu do soudu nestala nějaká nehoda.

Agenti vyslýchali dokonce i samotného Ala Caponeho a jeho daňového poradce. Pokud si vzpomenete na scénu, kde ošklivý zabiják Nitti vyhrožuje před domem Nessovi, ať si dává bacha na dcerku, pak vězte, že podobná scéna se skutečně udála. Jen u toho nebyl Ness, ale Wilson, nevyhrožoval Frank Nitti, ale Al Capone osobně, a nemluvil o dcerunce, nýbrž se Wilsona zeptal na zdraví jeho ženy a doporučil mu, ať na sebe dává pozor.

Agent Wilson ale nebyl žádné ořezávátko a pokračoval v práci. Nakonec dokázal najít jakéhosi Freda Reise, který byl podepsán na šecích pro Caponeho. Šlo o peníze z kasin a heren. Reise šoupli na čtyři dny do chládku, kde si vše dobře promyslel a rozhodl se svědčit. Teď již bylo možno předstoupit před velkou porotu.

Soud

Během tří měsíců, které zbývaly do soudu, navštívili Caponeho právníci několikrát žalobce George Johnsona a snažili se uhrát dohodu. Johnson měl jednak trochu pochybnosti, zda jsou důkazy dostatečně průkazné, jednak měl před očima svědky, které bude muset před bezohledným nepřítelem tři měsíce držet naživu, a tak na dohodu přistoupil. Al Capone se přizná k neplacení daní v letech 1925–1929 a za to vyfasuje dva a půl roku.

soudce-wilkerson.jpg (9,729 kiB)
Soudce James H. Wilkerson

S touto dohodou předstoupily obě strany dne 18. června 1931 před federálního soudce Wilkersona. Soudce si vzal čas na rozmyšlenou, a když se 30. července všichni znovu sešli, čekalo na Caponeho nepříjemné překvapení. Soudce Wilkerson prohlásil, že se strany v trestní věci nemají co domlouvat na rozsudku, že dohoda se neuznává a o všem rozhodne řádný soud.

Dva týdny před začátkem procesu s Caponem přišel náš známý informátor Edward O’Hare za agentem Wilsonem s tvrzením, že mafie má k dispozici kompletní seznam porotců pro nadcházející soud a že porotci už jsou zpracovaní. Někdo dostal tisíc dolarů, někomu byl přislíben post v městské správě a někomu byly ukázány svaly.

Wilson mu moc nevěřil, dokud Eddie nedodal seznam deseti porotců včetně adres. Tisíce hodin práce mohly přijít vniveč kvůli uplacené porotě! Agent s tím zašel za žalobcem a společně pak navštívili soudce Wilkersona. Soudce jim sdělil, že sám ještě seznam porotců neobdržel, ale až se tak stane, hned jim zavolá.

A zavolal. Všechna jména porotců získaná z mafiánských zdrojů přesně seděla s oficiálním seznamem. Soudce se zatvářil tajemně a řekl žalobci: „Přijďte s případem do soudní síně a zbytek nechte na mně.“

Proces s Alfonsem Caponem začal 5. října 1931. Capone dorazil v doprovodu bodyguarda a byl v dobrém rozmaru. Laškoval s novináři, usmíval se na porotu. Tedy aspoň do chvíle, kdy soudce Wilkerson nařídil zřízenci, aby kompletní porotu odvedl do vedlejší soudní síně, kde probíhal nějaký občanskoprávní spor, a přivedl tamní porotu sem. Prostě ji komplet vyměnil.

Po vyslechnutí všech svědků a předložení důkazů pronesl předseda poroty 18. října 1931 slůvko „vinen“ a o šest dní později vynesl soudce Wilkerson rozsudek: jedenáct let natvrdo, pokuta a soudní výlohy. Al Capone ještě vykřikoval, že to není konec, ale spletl se.

K vlaku, který ho měl převézt do atlantské věznice, jej doprovodil kdo? No přece Eliot Ness a jeho „Nedotknutelní“, kteří měli na starost bezpečný převoz. Capone pak následně skončil v Alcatrazu, kdo viděl film „Skála“, ví.

Frank Nitti, který nespadl ze střechy

nitti-filmovy.jpg (11,971 kiB)
Filmový Frank Nitti
frank-nitti.jpg (10,492 kiB)
Skutečný Francesco Raffaele Nitto
aka Frank Nitti

Vraťme se ještě k filmu. Zatímco probíhá soud, honí se Eliot Ness po střeše s Frankem Nittim, který ve filmu vystupuje jako hlavní mafiánský zabiják a vůbec celkově nesympatický člověk. Ness ho nakonec shodí ze střechy, čímž ho zabije.

Frank Nitti byl ve skutečnosti zástupce Ala Capona a lze úspěšně pochybovat, že by se jako podboss přímo účastnil vražd nebo někomu vyhrožoval. Nitti byl souzen stejně jako Capone za daňové úniky, ale dostal jen osmnáct měsíců. Po návratu se tedy ujal vedení organizace a v jejím čele vydržel až do roku 1943, kdy se z několika různých důvodů zasebevraždil. V žádném případě tedy v roce 1931 nemohl spadnout ze střechy.

Tři tečky

Caponeho propustili z Alcatrazu po osmi letech kvůli zdravotnímu stavu. Trpěl syfilidou a postupující demence se na něm dost podepsala.

Jen pár dní před jeho propuštěním třeskly na klidné chicagské ulici výstřely. Střílelo se z jedoucího automobilu a na místě zůstal jeden mrtvý. Jmenoval se Edward Joseph O’Hare a říkalo se mu také Easy Eddie.

Edward „Butch“ O’Hare

edward-butch-o-hare.jpg (16,611 kiB)
Edward „Butch“ O’Hare

Jeho synovi Edwardovi se říkalo Butch. Byl válečným pilotem a za druhé světové se stal úplně prvním pilotem námořnictva, který získal kongresovou Medaili cti. Sám rozehnal letku Japončíků, pět z nich sundal, zbytek zahnal a zachránil tak mateřskou loď. Která se mimochodem jmenovala U.S.S. Lexington, tedy stejně jako hotel, v němž měl kdysi Al Capone svůj hlavní stan.

Butch ve válce nakonec padl. V roce 1949 po něm pojmenovali chicagské letiště. Zdá se, že se to Easy Eddiemu se synem nakonec povedlo.

Jeden z nejznámějších světových grázlů, syfilitik Al Capone, zemřel v pokročilém stavu demence na zástavu srdce 25. ledna 1947 na Floridě.

O šest let později zemřel na zástavu srdce v Praze jiný syfilitik, o kterém můžeme směle říct, že to byl taky grázl, a který měl na svědomí mnohem více mrtvých než Capone. Jmenoval se Klement Gottwald. Ale to už je jiný film.

Píše Mr. Zout na zeitung.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 205 × | Prestiž Q1: 9,57

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Roman

To je tak, když stát problém uměle vyrobí, pak se tupě diví, co to způsobilo, a nakonec ještě blběji "řeší"! No a pak je o tom natočený film s heroisovaným státním fízlem. Od začátku do konce samá blbost. Ono taky hledat rozum tam, kde vládne stát, je marná snaha.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top