Štítky článku: •  

O neomarxismu a fabianismu (1/2)

V Praze se vice méně pravidelně schází jeden debatní spolek, takové shromáždění několika desítek chytrých hlav. Kavárnám se vyhýbá, ovšem sklenka chutného piva z nějakého minipivovaru nemůže vadit.

Tu a tam novinář, publicista, spisovatel či dramaturg, několik filosofů, pár politiků včetně několika stále aktivních, a také zástupci různých zájmových sdružení a hnutí. Mezi nimi i takoví, kteří pilně dojíždějí z různých koutů republiky. Zkrátka velmi pestré společenství dobře fungujících mozků a zároveň spolek lidí, kterým není osud národa lhostejný.

Docházím tam rád, protože člověk se může dozvědět věci, které by jinak přehlédl. Po skončení hlavního programu se zpravidla zuřivě diskutuje v malých kroužcích dál. A to je na tom všem možná to nejlepší. Stejné to bylo i na setkání před několika měsíci. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už bych mohl jít domů, jsem neočekávaně dostal otázku: „Když pořád píšeš o unijních neomarxistech, tak mi řekni, kteří to jsou?“

Asi mě jenom zkouší, pomyslel jsem si, a procedil skrze zuby: „Merkelová, Macron, v Bruselu Juncker, Schulze, Tusk a vůbec… celá Evropská komise… mám pokračovat?“ Ozvalo se dlouhé a táhlé ticho. Dotyčný se pomalu otočil a odebral se k baru. Byla to provokace, anebo pouhá neinformovanost, ptal jsem se sám sebe. Ale protože v této společnosti platí nepsané pravidlo kultivovanosti i v případě, že bychom se chtěli navzájem pozabíjet, usoudil jsem, že půjde nejspíš o to druhé. A rozhodl jsem se, že jednou stvořím následující řádky.

Zpět z temnot

Fabiánská společnost vznikla jako hnutí a fabianismus jako teorie hlásaná skupinkou londýnských krajně levicových socialistických vizionářů už koncem 19. století. Přesněji roku 1884. Pro zajímavost uvedu stručnou charakterizaci fabianismu česko-kanadského žurnalisty Petra Adlera, jehož prapůvodní vzdělání je ekonomie:

„Naprosto zpitomělý britský druh socialismu, zastánci jakéhosi nepříliš přesně definovaného druhu družstevnictví, což je jako model pro řízení státu vskutku obdivuhodné…“

Postřeh zajisté pravdivý, ale nikoli vyčerpávající. Fabianismus si zasluhuje další průzkum už jen proto, že mezi námi jako připomínka dávno zapomenutých temnot straší znovu.

Fabianisté pojmenovali své hnutí po starořímském generálovi, který se proslavil zdržovací taktikou ve 2. punské válce Říma proti Hannibalovi. Quintus Fabius, řečený Cunstator (což znamená zpožďovač), oblehl svými legiemi Kartágo. Obležení čekali každým dnem útok a ono nic. Když už to trvalo několik měsíců, pozornost obležených přirozeně ochabla. Možná si mysleli, že už to tak bude napořád. Ovšem právě v této chvíli Fabius udeřil. A úspěšně. Tohle si dobře zapamatujte, pro pochopení fabianistické strategie politického boje to bude klíčové.

První fabianisté se proklamativně zřekli Marxova požadavku nelítostného třídního boje a krvavé proletářské revoluce. Naopak, hlásali pozvolný a nenásilný přechod jako jedinou schůdnou cestu k vysněnému cíli — zavedení socialistické či komunistické rovnostářské společnosti, jak ji v 19. století chápali. V mnohých encyklopediích můžeme najít větu, která tvrdí, že fabianisté se zřekli marxismu. K tomu však v pravém smyslu toho slova nikdy nedošlo, protože konečným cílem obou doktrín je jedno a totéž. Rozdíl spočívá jen v tom, že fabianisté k tomu volí mírnější a pomalejší prostředky. I za cenu, že onen pozvolný přechod potrvá možná celá pokolení. Fabianisté se tedy zříkají marxismu jen „na oko“, aby přelstili a zmátli své konzervativní odpůrce. Šokovou terapii krvavé revoluce nahrazují taktikou, která je méně provokativní a více stravitelná pro širší veřejnost. Stále však zůstávají přesvědčenými marxisty a mají značný dopad na formování britské levicové politiky. Tam koncem 19. a počátkem 20. století ovlivňují zejména labouristy (Stranu práce).

Mezi dvěma tucty zakladatelů fabianismu jsou jména, která nám dnes už mnoho neříkají. Jedinou výjimkou je spisovatel George Bernard Shaw. Ovšem většina těchto lidí tak jako tak končí v následujícím dvacátém století jako obdivovatelé Mussoliniho, Trockého a Stalina. Jakkoli se snažili alespoň zpočátku tvářit jako demokraté, nakonec se proměnili v zastánce různých diktatur zapříčiněných socialistickými vizemi. Také velmi poučné.

Nesmrtelné iluze

Podívejme se, co se stalo s fabianismem po druhé světové válce. Zdá se to nemožné, ale fabianismus hladce přežívá i tohle. V období prudkého poválečného hospodářského rozvoje a prosperity západních demokracií se fabianisté stahují do poklidného závětří universit. Tam se zprvu nenápadně, ale časem čím dál tím otevřeněji pokoušejí převychovávat své studenty v naději, že právě oni budou pokračovat v jejich představách o sociálním inženýrství. A snaží se, aby byli použitelní, až přijde ten správný čas. To znamená, že po odborné stránce musela mít jejich výuka určitou úroveň.

Klasickým příkladem je tzv. Frankfurtská škola. Vznikla jako „Institut pro sociální výzkum“ při Goetheho universitě ve Frankfurtu nad Mohanem už v polovině dvacátých let minulého století. Její zakladatelé pak prchli před Hitlerem nejprve do Ženevy, ale trvalejší útočiště jim poskytují až Spojené státy na půdě Kolumbijské university v New Yorku. Tři roky po skončení války se vracejí zpět do Frankfurtu, ovšem mnozí odchovanci Frankfurtské školy už na amerických, kanadských a také australských vysokých školách zůstávají. Tak se rozšiřovala a rostla obec marxisticky založených pedagogů ve stále větším počtu společensko-vědních fakult napříč celou západní akademickou společností.

Noví levicoví „učitelé“ si berou fabianistickou metodu za svou. Působí neradikálně, beze spěchu, a hlavně nevzbuzují velkou pozornost. Jejich vliv v západním školství roste a jejich počet se zvyšuje. Postupně se tak vytváří neorganizovaná politická armáda intelektuálů, jejíž sílu a politický vliv si plně uvědomujeme až dnes. A nezáleží na tom, zda se protagonisté myšlenky modernizace marxismu hlásí k tzv. levici či pravici. Tohle zastaralé a dávno neplatné politické dělení jim totiž bezvadně vyhovuje ke snadné manipulaci s tradicionalistickou setrvačností většiny voličů. Běžný volič totiž nemá mnoho času zabývat se politikou a jejími proměnami do hloubky, a proto často u volební urny raději použije svůj volební stereotyp. Ovšemže ke své škodě, protože pravicová strana už vůbec nemusí být pravicová a tradičně levicová může být od skutečné levicovosti na hony vzdálená.

Odchovanci těchto „nových marxistů“ odcházejí z universit a bez velikého humbuku obsazují řadu v budoucnosti strategických míst. Někteří jdou rovnou k vysokým korytům politických stran, jiní odcházejí do kariérních postů ve státních správách, kde zůstanou při troše šikovnosti „zabetonováni“ na věky. Co na tom může být divného, říkají ti, kteří jim k tomu pomáhají. Jsou přece mladí, vzdělaní a perspektivní.

Právě tahle „tichá proměna kádrů“ umožnila neomarxistům získat ke konci tisíciletí rozhodující slovo v přeměně vedení, směřování a celého smyslu existence Evropské unie. A zajímavá je i další souvislost. Přesně ve stejné době se západoevropský neomarxismus začíná přelévat do nově uvolněného teritoria. Do zemí, které byly ještě před deseti lety satelity Sovětského svazu. A dělá to už osvědčeným způsobem. První jsou na řadě humanitní obory vysokých škol, a ve chvíli dostatku marxisticky poučených pedagogů následuje školství a výchova mládeže jako celek. Tím nejvhodnějším materiálem pro ideologické vymývání mozků je odjakživa mládež postrádající jakoukoli životní zkušenost. Vzpomeňme jen na Hitlerjugend a o pár let později i na našeho Pionýra nebo ČSM.

Co se v tzv. západoevropském politicko-hospodářském bloku tak radikálně změnilo? Téměř vše. Jak jsem už uvedl, v určitém kritickém období se Evropská unie mění na nástroj z popela povstalých marxistů a fabianistů, které zde souhrnně nazývám neomarxisty. Z původního projektu EHS (Evropského hospodářského společenství), jehož cílem bylo zajišťovat prosperitu a blahobyt signatářských států, se stal pomocí tzv. Maastrichtské smlouvy výrazně politický projekt těch, kteří ovládli unijní vedení. Hospodářská prosperita se stala pouhým prostředkem k dosažení znovuoživeného revolucionářského politického zadání. Bodem zvratu je konec komunistické hegemonie nad částí Evropy a rozpad Sovětského svazu, jinými slovy konec prvního kola studené války. Málokdo tehdy tušil, že celou západní demokracii čeká ještě obtížnější druhé kolo a že k zásadnímu střetu dojde v tak blízké době.

Maastricht: Evropa vzhůru nohama

Maastrichtskou smlouvu podepsaly členské státy původní evropské dvanáctky v roce 1992. Odmítlo jen Dánsko. Znamenala také přejmenování EHS na EU, ale důležité je, že díky ní dochází k prvním „úpravám“ dosavadních výsostně demokratických pravidel. Hlasovací systém ve většině řídících orgánů byl z dosavadního principu jednomyslnosti (tj. práva veta každé členské země) změněn na většinový. Počet zástupců v řídících orgánech byl stanoven lidnatostí členských zemí, takže rozhodující slovo si přivlastnily ty největší a hospodářsky nejsilnější státy. Německo, Velká Británie, Francie a snad ještě Itálie a Španělsko. Unijní právo dostává povinnou přednost před právem jednotlivých zemí. Národy jsou v novém systému viditelně potlačeny a národní státy ztrácejí krok za krokem svou suverenitu. Mnozí kritici to ze slušnosti označují deficitem demokracie, ale ve skutečnosti jde o vážný pokus odstranit demokratický způsob řízení celého evropského společenství úplně a beze zbytku.

Vidíme, že v nové konstrukci vedení unie se ani v nejmenším nejedná o národy a jejich lid. Je to jen příprava půdy pro znovunastolení tentokrát nové formy diktatury marxistů. O průchodnost plánovaných změn se mají postarat neomarxisté na klíčových místech národních vlád členských zemí. A aby to šlo snáze a rychleji, tak především těch velkých, které neomarxisté mají — anebo si alespoň myslí, že mají — už nějakou dobu pevně ve svých rukou.

Jenže Maastrichtská smlouva byla jen počátkem nového projektu nových marxistů. Aby mohl být dotažen do konce, je nutné nabourávat fungující svobodu a demokracii až do úplného předefinování jejich významu. Demokracie v neomarxistickém pojetí dostává přívlastek „liberální“ či „pluralistická“, ale ve skutečnosti jde o demokracii jen pro neomarxisty a jejich spřežence. Ostatní většina má pokud možno dobrovolně zůstat „politicky korektní“, jinak řečeno držet hubu a krok.

Tohle si také dobře pamatujeme. Komunisté nám celých čtyřicet let také vtloukali do hlav, že jejich demokracie je „demokracie lidová“ (jaký to nesmysl), anebo že „svoboda je poznaná nutnost“ atd. Lid musel být prostě zticha. „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Jaký jiný cíl může mít dnešní „politická korektnost“?

(Dokončení zítra)

Pavel Chrastina

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 224 × | Prestiž Q1: 8,28

+13 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Vojtěch Běhunčík

Dovolím si poukázat na článek "Nadužívání slova neomarxismus" zde:
http://www.novarepublika.cz/2020/02/naduzivani-slova-neomerxismus.html

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top