Štítky článku: •  

Jak jsme chystali první postkomunistické volby (1/2)

Listopadové dny roku 1989 byly jasným důkazem neudržitelnosti nedemokratického režimu v Československu, první prosincové dny pak stvrdily směřování Československa k demokracii.

Před politickými elitami — starými komunistickými i novými demokratickými — tak vyvstával nelehký úkol institucionální reformy. Po listopadu 1989 začala cesta změny politického režimu, což rovněž předpokládalo změny v rámci politických elit. Prvním krokem se staly kooptace nekomunistických poslanců, zejména z osobností Občanského fóra v České republice a Veřejnosti proti násilí na Slovensku, na místa nejvíce zprofanovaných poslanců. Vyměňováni byli nejen poslanci Komunistické strany Československa, ale i dalších stran Národní fronty. Kooptace nejprve proběhly v obou sněmovnách Federálního shromáždění (na přelomu let 1989 a 1990), posléze i v obou národních radách (v únoru roku 1990).

Změna ovšem nemohla být dostačující, neboť demokratická společnost si své zástupce vybírá ve svobodné volební soutěži a prostřednictvím voleb je legitimuje. Kooptace sice znamenaly odstranění a nahrazení některých komunistických činitelů, které do funkcí dosadila vládnoucí strana, avšak k výměně došlo na základě podobného (nedemokratického) principu — novými poslanci se staly osobnosti dosazené opět politickým uskupením.

Bylo tedy nutné vypsat v brzké době volby, a tak byl přijat ústavní zákon (č. 45/1990 Sb.) o zkrácení volebního období Federálního shromáždění, zvoleného v roce 1986. Podle tohoto zákona zkrácené funkční období končilo ještě v roce 1990 (původní doba výkonu poslanecké funkce měla končit až v roce 1991), a to dnem voleb do nového Federálního shromáždění.

Vyvstala otázka, zda ponechat absolutně většinový (majority) volební systém z dob komunismu, na jehož principech vzniklo i Federální shromáždění zvolené v roce 1986, zda zavést volební systém prosté většiny (plurality), či zda přejít k systému poměrného zastoupení, typickému pro praxi první Československé republiky.

Volební systémy je možně operacionalizovat a klasifikovat buď s přihlédnutím k takzvané mezistranické dimenzi, nebo s využitím toho, co se nazývá vnitrostranická dimenze. Pomocí mezistranické dimenze lze, zjednodušeně řečeno, rozlišovat mezi většinovou formou reprezentace a reprezentativní formou poměrného zastoupení. Podle této zjednodušené logiky, která je typická i pro uvažování relevantních politických aktérů v procesu institucionální reformy během demokratické tranzice, prostě většinové pravidlo mandátů získávaných v malých, převážně jednomandátových obvodech směřuje k jednostranickým většinovým vládám ve většinových systémech zastoupení. Více poměrné formy rozdělování poslaneckých míst, praktikované ve větších volebních obvodech, naopak vedou podle stejné logiky k ustavení vyvážených vícestranických koaličních vlád v systémech reprezentativních.

Předpokládalo se, že při zavedení většinového volebního systému v jednomandátových obvodech získá ve volbách nejsilnější politická strana výrazně větší zastoupení, než jaké by odpovídalo podílu získaných hlasů, zatímco zastoupení v proporčním volebním systému by mělo odpovídat poměru počtu získaných hlasů víc. Systém poměrného zastoupení by tak měl — podle této logiky — vést rovněž ke spravedlivějšímu rozdělení mandátů, a to i v případě menších politických stran, které většinový systém znevýhodňuje. Většinový systém by naopak měl vést k vyloučení slabších stran z parlamentu a k vytvoření systému dvou stran, což by zřejmě i do budoucna znamenalo další volební klání Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, popřípadě jejich nástupnických organizací se stranou komunistickou. Navíc by většinový systém nutně (nadále) znamenal vládu jediného politického uskupení, což by bylo pro veřejnost v této době asi těžko přijatelné a mohlo by to ohrozit přechod k demokracii.

Vnitrostranická dimenze umožňuje rozlišovat mezi volebními systémy, které se zaměřují na jednotlivé kandidáty, a systémy zaměřujícími se na stranické kandidátní listiny. Tradičně se předpokládá, že většinové systémy — zejména volební systém prosté většiny — preferují kandidáty-osobnosti na úkor stran, zatímco poměrný systém předpokládá preferenci stran na úkor jednotlivců. Ačkoli tento argument předpokládá jistou míru zjednodušení, níže uvidíme, že odpovídá způsobu uvažování v procesu demokratické tranzice a že zejména v argumentaci Václava Havla hraje toto uvažování významnou roli.

Většina klasických základních typologií volebních systémů vychází z mezistranické dimenze, naopak vnitrostranický charakter voleb bývá využíván k rozlišování dalších podkategorií volebních systémů. Podobně i v případě všech volebních reforem navrhovaných v České republice — a všech diskusí je provázejících — se hlavní spor vedl na úrovni mezistranické dimenze (nejinak i v debatách o volební reformě v západní Evropě a Severní Americe, kde jsou přednostně uvažována témata jako disproporcionalita, stranická fragmentace, podoba kabinetu apod.). Naopak otázka vnitrostranické dimenze zůstávala v pozadí, a pokud se o ní vůbec uvažovalo, projevovala se pouze v otázce, kolik preferenčních hlasů by měl volič udělovat. Důkazem budiž i diskuse o možnosti volební reformy a vládní návrh novely volebního zákona v posledním volebním období Poslanecké sněmovny v letech 2006–2009.

Do diskusí a úvah o volební reformě na počátku procesu demokratické tranzice v Československu na přelomu let 1989 a 1990 ovšem vstupují obě dimenze volebních systémů současně. Jak uvidíme, je zajímavé, že každý z táborů podporujících konkrétní podobu volebního designu obhajoval svou představu za využití jiné dimenze.

Většinový, nebo proporční?

Jako nejspornější se volební design prvních svobodných voleb zdál být uvnitř Občanského fóra, kde se vedly prudké a vášnivé spory. Zejména Havel a jeho nejbližší spolupracovníci přednostně vycházeli z dichotomie volebních systémů zaměřených na kandidáty a zaměřených na strany. Zcela ve smyslu antistranické tradice Charty 77 odmítali pro parlamentní volby v Československu volební systém poměrného zastoupení. Důvodem bylo zejména, že volební systém poměrného zastoupení předpokládá existenci mnoha politických stran, jejich výrazný vliv na rozhodnutí, kdo v parlamentu zasedne, a jejich výrazný podíl na utváření další politiky, zatímco šance nezávislých kandidátů na zisk mandátu výrazně redukuje. Podle Havla měl být většinový volební systém zárukou, že se v budoucnu budou v parlamentu objevovat opravdu důvěryhodné osobnosti, a nikoli loutky politických stran.

Toto Havlovo pojetí ostatně nacházelo podporu i u většiny společnosti. Minimálně od listopadu roku 1989 až do prvních svobodných voleb v červnu 1990 fakticky převládala (nejen) v československém politickém prostředí nechuť k působení politických stran. Této logice ostatně odpovídá i později přijaté volební heslo Občanského fóra pro první svobodné volby: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Jak ale upozorňuje například Jiří Kunc v knize Stranické systémy v re/konstrukci (2000, s. 197), tímto pojetím voleb jako plebiscitu mezi Občanským fórem a předchozím režimem byl ostatním stranám (historickým i nově vznikajícím) ponechán jen minimální prostor. Přesto si řada čelných představitelů Občanského fóra uvědomovala nutnost vytvoření a existence systému stran; jejich profilaci ale považovala za žádoucí až po prvních parlamentních volbách.

Výchozí úvahy všech ostatních, tehdy relevantních politických stran i většiny Koordinačního centra Občanského fóra vycházely ovšem spíš z dichotomie silná jednostranická vláda, zvýhodnění úspěšnějších stran na úkor stran málo úspěšných — vícestranická koaliční vláda a poměrné zastoupení stran v parlamentu, odpovídající podílům voličských hlasů.

Všechny existující politické strany, jakož i Veřejnost proti násilí proto preferovaly princip zastoupení poměrného, protože si uvědomovaly, že je pro ně výhodnější než systém většinový. Zejména představitelé odstupujícího režimu se obávali, že přijetí většinového volebního systému by mohlo vést k absolutnímu vítězství Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, zatímco proporční systém jim zaručoval přežití a alespoň minimální podíl na moci i v režimu novém. Část odpůrců většinového systému se naopak obávala, že by tato varianta volebního systému mohla favorizovat komunisty.

Demokratická opozice se musela vyrovnávat se skutečností, že její představitelé — a v mnoha případech dokonce i lídři — byli často nezkušení a nebyli dostatečně známí veřejnosti. Oproti tomu mnoho komunistických politiků se těšilo všeobecné známosti u poměrně vysokého počtu občanů a často i značné oblibě, a to i navzdory stranické příslušnosti. To by při nominálním způsobu volby nakonec mohlo do jisté míry nahrávat právě komunistickým kandidátům. Jak později na jedné konferenci v polovině devadesátých let připomněl Ivan Rynda, byla právě skutečnost nedostatku známých osobností rovněž jedním z důvodů, proč nakonec dalo Občanské fórum přednost poměrnému volebnímu systému.

Pro mnohé nekomunistické činitele byl většinový systém nevhodný, protože absolutní vítězství jedné strany, především v počátcích nově vznikající pluralitní demokracie, by mohlo ve svém důsledku zabrzdit vznik a rozvoj politických stran nových. Naopak ve volebním systému poměrného zastoupení spatřovali pojistku, že se do parlamentu dostanou všechny relevantní politické síly. V této úvaze se odráží skutečnost, že hlavním cílem ve volební sféře bylo vytvořit podmínky pro spravedlivou a svobodnou soutěž více politických subjektů a názorových proudů.

Naproti tomu v případě většinového systému převládala obava z absolutního volebního vítězství jediného subjektu — Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, což by mohlo způsobit zpomalení a následné problémy při vývoji pluralitního stranického systému, který byl proklamovaným cílem. Tato obava z možnosti převálcování ostatních stran, jak to nazval Ivan Rynda, vycházela mimo jiné ze zkušenosti polských parlamentních voleb v roce 1989, v nichž opoziční Solidarita získala naprostou většinu mandátů, které byly přikázány do svobodné části voleb (viz můj příspěvek, Listy 2/2009). Navíc podle Petra Pitharta i dalších nikdo z představitelů Občanského fóra nepočítal s jeho další perspektivou. Podle Pitharta bylo zavedení proporčního volebního systému důsledkem nerevolučního charakteru polistopadových změn a představovalo pokračování dosavadní politiky kulatých stolů.

I tak ovšem v Občanském fóru zůstávaly pochybnosti o reálné volební síle konkurentů, a to především z demokratického tábora. V předvolební atmosféře jara roku 1990 se jako hlavní konkurent v boji o hlasy (pro-demokraticky orientovaných) voličů zdála být Československá strana lidová, která v několika případech představila radikálnější návrhy řešení, než jaké vzešly z řad vedoucí síly „revoluce“. To bylo zapříčiněno mimo jiné tím, že Československá strana lidová se nemusela cítit vázána dohodami dosaženými při jednáních u kulatého stolu s komunistickou mocí.

Obava z Československé strany lidové se projevila 6. června 1990 prohlášením náměstka ministra vnitra Jana Rumla o spolupráci předsedy lidové strany dr. Josefa Bartončíka se Státní bezpečností, ačkoli Ruml nebyl schopen předložit důkazy. Tak došlo nejen k diskreditaci Bartončíka, nýbrž i celé strany lidové, což byl ale zřejmě účel. Akce se odehrála dva dny před začátkem parlamentních voleb, šlo tedy o hrubé porušení dikce volebního zákona a poškození Československé strany lidové.

Poptávka po osobnostech

Zřejmě významnější problém jednomandátových volebních obvodů ovšem představoval fakt, že by vyžadovaly velké množství politických osobností, které by mohly kandidovat ve všech typech voleb — v optimálním případě tedy ve všech volebních obvodech do Sněmovny lidu, Sněmovny národů a republikové národní rady. V České republice by to tedy předpokládalo tři sta sedmdesát šest kandidátů při kandidatuře ve všech českých volebních obvodech.

To by nutně předpokládalo existenci široké členské základny, kterou ale politické subjekty (snad s výjimkou KSČ) nedisponovaly. Pro Občanské fórum by navíc situace byla ještě ztížena skutečností, že hnutí zahrnovalo okolo čtrnácti politických subjektů, mezi které by muselo nějak rozdělit obvody tak, aby všechny subjekty byly uspokojeny, aniž by ovšem byl ohrožen zisk hlasů. Otázkou zůstává, zda by ony subjekty za podmínek většinového volebního systému v rámci Občanského fóra kandidovaly.

Jak totiž připomíná například Jiří Honajzer v knize Občanské fórum: vznik, vývoj a rozpad (1996, s. 23–24), tyto strany a hnutí bez početné členské základny hodlaly využít Občanského fóra jako nástroje k zisku podílu na budoucí moci, aniž by ovšem byly vystaveny tvrdé politické soutěži. Při aplikaci většinového volebního systému by ovšem kandidatura pod křídly Občanského fóra ztratila původní smysl. V případě samostatného postupu by tak mohlo utrpět i Občanské fórum samotné, protože by se ještě zúžila jeho základna, z níž by bylo možné vybírat kandidáty.

Je tedy zřejmý vliv situace nejistoty na strategické úvahy aktérů volební reformy. Většinový volební systém je riskantnější pro nedominantní aktéry. Obava ze ztráty, případně nezískání parlamentního zastoupení v nových podmínkách byla natolik silná, že vedla existující politické strany k preferování poměrného systému, který jim mohl pravděpodobněji zastoupení na parlamentní půdě a kontinuální politickou existenci zajistit.

Navzdory jasně proklamovaným stanoviskům politických subjektů k systému pro volby 1990, v nichž převažovala podpora poměrného zastoupení, definitivní rozhodnutí záviselo na Občanském fóru. Fórum zcela ovládlo proces demokratické tranzice a sehrává v těchto jednáních dominantní roli. Podle některých autorů stálo a padalo rozhodnutí o podobě volebního systému pro zakladatelské volby na stanovisku Václava Havla, ale vzhledem k vývoji událostí zejména v první polovině ledna roku 1990 se zdá, že volební systém poměrného zastoupení by byl přijat i tehdy, pokud by k tomu Václav Havel nesvolil.

Dokončení zítra

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 115 × | Prestiž Q1: 3,56

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top