Štítky článku: •  

S Bruselem od žárovek, kávovarů, hmyzu až na věčné časy

„…Jakmile státní [evropské] agentury dostanou donucovací pravomoci k dosažení konkrétních cílů, tyto pravomoci nelze demokraticky zvolenými shromážděními účinně kontrolovat.“ Hayek, Constitution of Liberty.

Úvod

V denících se stále častěji objevují novinky přicházející z Bruselu. Člověk se někdy až nestačí divit, jaké dalekosáhlé plány s námi mají naši evropští vůdci. Slovenská republika jakož i ostatní země střední a východní Evropy měly to (ne)štěstí, že zažily pokusy centrálního řízení společnosti, proto není divu, že se k podobným aktivitám stavějí spíše skepticky a přinejlepším oprašují vtipy z dob nedávných.

Západní státy však byly v určité míře ochuzeny o tuto zkušenost, a tak by nám asi nemělo připadat zvláštní, pokud i ony chtějí ochutnat z hořkého plodu centralizace a plnění plánů ústředních komisí.

Hned v úvodu by chtěl autor vyjádřit důvěru v dobré úmysly politiků a byrokratů z Bruselu. V žádném případě nechová zášť k osobám vzdáleným stovky kilometrů, které se jen snaží dělat to, co jim jde v rámci společenské dělby práce nejlépe.

Tento článek má však ukázat, že při jakékoli snaze o řízení životů lidí z centra jen dobré úmysly nestačí. To, co se počítá, nejsou úmysly, ale výsledky. A ty jsou často nejlepší, pokud se politik zřekne snu o sobě jako moudrém a šlechetném vůdci, který odvrátí lidstvo od vlastní zkázy a jako pastýř ho převede nejistou budoucností.

Brusel, náš chovatel

Jak jinak se dá nazvat nápad s hmyzem, ve kterém vidí Brusel kvalitní budoucí zdroj výživy pro Evropany, a rozhodl se podporovat jeho výzkum? Pokud má Brusel starost o dostatek potravin, možná by bylo na místě přehodnotit existenci dotací do zemědělství a míchání řepky olejky s naftou.

Otázkou však je, zda má mít Brusel vůbec starost o to, co jíme. Protože kauzalita může být přesně opačná. Pokud se centrální plánování nepřestane míchat do alokace potravin, snadno se vrátí doby plné dlouhých řad a podpultového prodeje. Brusel však ani v tématu nakupování nezůstává pozadu a uvažuje o jeho zákazu v neděli.

Prý aspoň lidem zůstane více času na domácí práce, protože ten budou potřebovat. Brusel totiž po stažení žárovek (všech kromě 40W a zářivky to mají také nahnuté) navrhl další úsporný krok s cílem ušetřit energii — zákaz prodeje vysavačů s vyšším příkonem. Dále se plánuje nová legislativa o kávovarech, sprchových hlavicích a i konstrukci celých domů.

Taková představa o fungování světa je přinejmenším naivní. Pokud Brusel zakáže v příštím roce 40W žárovky, lidé budou muset kupovat dražší zářivky i do místností, jako je spíž, WC, chodba nebo sklep. Přitom je třeba si uvědomit, že na výrobu zářivky je třeba 20krát více energie než na obyčejné žárovky.

Lidé tak přišli o možnost výběru a musí kupovat dražší substitut i do místnosti, kde se svítí krátce a jen málo kdy. Obdobně to platí i u kávovarů, které nebudou ohřívat vodu, nebo slabších vysavačů. Lidé si budou přihřívat kávu v konvici a vysávat déle. Co je však mnohem horší, a Brusel si to neuvědomuje, je celoplošné zrušení možnosti volby.

Brusel si nevšímá, že životní úroveň jakož i příjmy se liší od země k zemi, od regionu k regionu a také mezi jednotlivci. Střední vrstvě v Německu asi nedělá problém postavit dům podle standardů z Bruselu, ale rodině ze střední vrstvy žijící na Slovensku to může těžce zkřížit plány.

A pokud je to tak jednoduché, proč zůstávat pouze u žárovek a vysavačů, proč nezakázat rychlá a velká auta (sníží se nehodovost, znečištění a spotřeba energií), proč zcela nezakázat nezdravá jídla, alkohol a cigarety (sníží se výdaje na zdravotnictví a lidé se více dožijí (což však může být z pohledu státu negativní externalita)).

Osudová domýšlivost

Toto slovní spojení dostatečně vystihuje celou agendu Evropské unie. Bývalý režim měl alespoň jakousi skromnost, když mluvil o pětiletkách, Brusel však bez studu plánuje na 10–40 let dopředu. Nedávno byl vypracován projekt Roadmap for the Future of Transport 2050, který stanovil jako cíl snížit do roku 2050 emise až o 60 % a masově nahradit automobily hromadnou dopravou.

Samozřejmě pro dobro celé Evropské unie garantujíc pokles nehodovosti, obětí automobilismu a čistšího ovzduší. Stejně přitažlivě znějí i plány Řecka na masivní rozvoj solární energetiky, které by mělo do poloviny tohoto století přeměnit zemi na předního výrobce a vývozce ekologické energie. Všechny tyto futuristické vize mají jeden společný znak, a to ignorance základních ekonomických zákonů.

l-avenir.jpg (8,729 kiB)
Socialistické falangy

Historie je plná podobných ambiciózních plánů. Samozvaní reformátoři, kteří hlásali svá evangelia, měli vždy jasnou představu o fun­go­vá­ní lidstva v jimi vysněné budoucnosti.

Mezi nejstarší patřil francouzský (Francouzi to asi mají v krvi) myslitel Charles Fourier s jeho falangami, dnes je moderním po­kra­čo­va­te­lem například Jacque Fresco a The Venus Project. Proti tomu se Evropská unie a její plány mohou jevit jen jako slabý odvar. Brusel má však na rozdíl od zmíněných osvícenců i reálnou moc protlačit své návrhy a vnutit je skoro 500 milionům lidí.

Ignorance ekonomie

Jak již bylo zmíněno, pro všechny podobné projekty je charakteristická ignorance základních ekonomických poznatků.

Prvním je neschopnost centrálního plánování a regulace společnosti nějakou centrální mocenskou autoritou. Kdyby stačilo něco centrálně přikázat, nebyla by historie dlouhým seznamem státních plánů, které selhaly. Pro Brusel se stala charakteristická potřeba plánování a regulace současně pro všech 27 států. Jenže jak napsal Hayek: „Výsledek shody o nezbytnosti plánování bez shody o společných cílech je podobný, jako kdyby se skupina lidí zavázala vydat se na cestu, aniž by se dohodla, kam půjdou. V důsledku čehož mohou všichni absolvovat cestu, kterou většina z nich vůbec nechtěla.“ Nezdá se pravděpodobně, že Brusel sdílí podobné cíle jako 500 milionů obyvatel, nebo je přinejmenším vůbec zná.

Druhým je ignorance cen jako jediného informátora o relativní vzácnosti a motivátora při hledání substitutů. Zodpovědět otázku, zda vyrábět elektrickou energii v atomových elektrárnách, solárními panely nebo pálením nábytku, dokáže rozhodnout pouze racionální kalkulace založená na tržních cenách. Pokud by byly solární panely opravdu tak výhodné, nepotřebovaly by dotace a státní „investice“. Pravda je však pravděpodobně taková, že na výrobu solárního panelu se spotřebuje více zdrojů, než je možné z něj v návratné době vyprodukovat.

Třetím faktem, se kterým se v Bruselu vůbec nemíní zabývat, je existence již investovaných nepřevoditelných kapitálových statků. V očích úředníků není nic lákavějšího, než vyměnit všechno za nové, hezčí, lesklejší, větší, bezpečnější a samozřejmě ekologičtější. Takto však svět nefunguje. Bylo by zbytečné přepisovat vlastními slovy něco, co už dávno tak výstižně vysvětlil Mises:

„Spisy socialistů jsou plné podobných utopických představ. Ať už sami sebe nazývají marxistickými nebo nemarxistickými socialisty, technokraty nebo prostě plánovači, všichni touží po tom, aby nám ukázali, jak hloupě jsou věci v realitě uspořádány a jak šťastně bychom mohli žít, kdybychom svěřili reformátorům diktátorské pravomoci. Říkají, že jsou to pouze nedostatky kapitalistického způsobu výroby, jež brání lidstvu těšit se ze všech vymožeností, které by mohly být vytvořeny za současného stavu technologických znalostí. Zásadní chybou tohoto racionalistického fantazírování je špatné pochopení podstaty dostupných kapitálových statků a jejich vzácnosti … Skutečnost, že ne každé technologické zlepšení je okamžitě použito ve všech možných užitích, je stejně jasná jako to, že ne všichni vyhazují svá stará auta nebo staré oblečení okamžitě poté, co se na trhu objeví lepší auto nebo přijdou do módy nové vzory. Ve všech těchto případech jsou lidé motivováni vzácností dostupných statků.“ — Mises, Lidské jednání.

Závěr

Polemika se nevede o tom, zda aplikovat nové technologie, anebo ne. Ale o tom, zda rozhodnutí o aplikaci ponecháme na Bruselu, který se závazně rozhodne za 500 milionů různých lidí, nebo na jednotlivých obyvatelích, kteří jako jediní znají svou konkrétní situaci a umějí se adekvátně rozhodnout.

Nakonec značnou míru nedůvěry v rozhodnutí přijatá v Bruselu by mělo představovat i vysoké zastoupení lobbistů a lobbistických skupin, kterých tam jen podle odhadů Corporate Europe Observatory působí až kolem 15 000 – 20 000.

Róbert Chovanculiak, překlad redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 155 × | Prestiž Q1: 5,91

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top