Štítky článku: •  

Totalita včera, dnes a zítra

Totalita sice ke svému fungování potřebuje nějakou ideologii, ale ne žádnou konkrétní — posloužit může téměř každá, byť některé jsou vhodnější. Totalitní režim může být založen na čistotě rasy či třídním boji, ale také na čemkoliv jiném z prakticky nepřeberného množství možností.

Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.

Nahoře luxus, žranice, bohatství a okázalost; dole chudoba, hlad, pot a krev. Nikdo si nehrál na to, že se to děje ve prospěch těch chudých. Každý věděl, kde je jeho místo; všem bylo jasné, že král je prostě víc než vidlák — což vnímal i on sám. Tak vypadaly totality dávné minulosti. Ne že by každý režim s absolutistickým vládcem musel být nutně totalitní; ale když byl, projevoval se takto. Dnes už se tímto způsobem (téměř) nikde nevládne; lidé časem pochopili, že je to špatně.

V opozici vůči královské či carské nadřazenosti přišlo rovnostářství, socialismus (a to nacionální i internacionální), komunismus, třídní boj… Lidé pochopili, že neexistuje žádný vyvolený král, který by byl od boha či přírody „lepší“; a poučili se, kolik zla přináší předpokládat opak. Kdyby někdo začal otevřeně tvrdit, že má nadpozemský mandát k vládě nad ostatními, byl by k smíchu. Lidské poznání dospělo do bodu, kdy už více méně všichni dokáží nahlédnout, že něco takového je nesmysl. V důsledku toho se lidstvo stalo prakticky imunním vůči tomuto druhu totality; ten se sám historicky zdiskreditoval. Riziko, že se bude něco takového opakovat, hodnotím jako minimální; (téměř) nikdo už si nepodrobí masy otevřenou deklarací své nadpřirozenosti. Drtivá většina z nás chápe, že všichni jsme jen lidé.

Jenomže mezi těmi, kdo si byli rovni, se začali objevovat tací, kteří si byli rovnější. Ačkoliv podstata totality zůstala stejná, její tvář se proměnila. Už ji netvořili drábové utlačující chudinu, mučírny, hladomorny a kladiva na (nejen) čarodějnice; nové totalitě dávala podobu tajná policie, plošné sledování, masivní cenzura, pracovní i vyhlazovací tábory, zatímco mučení s popravami se přesunulo z náměstí plných skandující lůzy pryč do ústraní, neboť všechny ty hrůzy se děly pod rouškou rovnosti. Oficiálně šlo jen o dobro lidu, což byla formální změna oproti panovníkům, pro které byli poddaní (i deklarovaně) jen levnou pracovní silou a figurkami na šachovnici. Noví vůdci to sice vnímali více méně stejně, avšak navenek se prezentovali jako muži pro lid (když už ne přímo muži z lidu). Ač tyto totalitářské režimy proklamovaly ochranu chudých a bezmocných, ožebračovaly je podobně jako králové dříve.

Díky technologiím, pokroku, globalizaci a vyšší míře gramotnosti jsme se tentokrát poučili dost rychle; stačilo nám vlastně pouhé dvacáté století, což je impozantní. Otevřeně komunistické i národně socialistické totality byly většinově zdiskreditovány; spousta z nás četla nebo alespoň viděla filmová zpracování děl Orwella, Solženicyna, Mňačka, Koestlera či spousty dalších. Tito autoři se těší široké podpoře a jsou veřejností uznáváni, protože lidé už konečně chápou, co jsou zač prasata z Farmy zvířat a že tudy cesta nevede; stejně jako nevedla skrz z-boží-vůle-krále. A podobně jako v reakci na z-boží-vůle-krále vznikly modly třídního boje, v reakci na politbyro a tvrdou neskrývanou cenzuru vznikají nové modly názorové plurality a boje proti extremismu. To je ale správně, nebo ne? Inu, jak se to vezme.

Lidé mají skvělou evoluční schopnost učení se z příkladů. Něco zkusí či vidí; a když to dopadne špatně, oni pochopí, že tudy cesta nevede. Potud skvělé. Horší je, že jiná neméně důležitá dovednost vznikla až výrazně později, takže ji evolučně ještě nemáme zažitou tak silně — a totiž schopnost abstrakce. Většina lidí si přečetla knihu nebo viděla film o středověkých králích; a protože vědí, že tak žít nechtějí, dají si pozor na krále. Většina lidí si přečetla knihu nebo viděla film o nějaké totalitě dvacátého století; a protože vědí, že tak žít nechtějí, dají si pozor i na její projevy. Jen málo z nás však ty příklady analyzuje. Jen málo z nás hledá, co mají společného, aby na jejich základě popsali abstraktnější mechanismy vedoucí ke zlu a utrpení. Co z toho plyne? Dobrá zpráva je, že Drákulu ani Stalina už tu mít asi nebudeme; ta špatná bohužel spočívá v tom, že když totalitář nasadí jinou masku, lidé mu zatleskají, a ještě si ho sami s radostí zvolí.

Totalita sice ke svému fungování potřebuje nějakou ideologii, ale ne žádnou konkrétní — posloužit může téměř každá, byť některé jsou vhodnější. Totalitní režim může být samozřejmě založen na božství panovníka, čistotě rasy, třídním boji, ale také na čemkoliv jiném z prakticky nepřeberného množství možností, které lidská fantazie nabízí. Daleko více než na konkrétní ideologii totiž záleží na způsobu fungování státu a jeho praktikách. Totalita nespočívá v božství, rasové čistotě ani dělnické třídě; spočívá v ovládnutí (téměř) všech aspektů životů lidí, přičemž je úplně jedno, jakou ideologií tyto praktiky stát omlouvá. To v praxi mimo jiné znamená, že každá další regulace, každé další rozšíření legislativy, každý další povinný registr a sběr dat, každá další kontrola našich životů — to všechno jsou kroky k totalitě; zcela bez ohledu na to, čím si je zdůvodňujeme a omlouváme.

Toto je něco, co si většina lidí bohužel neuvědomuje, takže jsou démonizovány jednotlivé ideologie minulosti, před kterými se máme na pozoru, ale zároveň jsme slepí k reálným totalitním hrozbám, jimž čelíme den co den. A těmi hrozbami nemyslím žádný nenadálý převrat, revoluci či překvapivé uchopení moci tyranem; totalitní režim nepřijde ze dne na den, vzniká postupně. Nefunguje to tak, že si v poklidu svobodně žijeme a najednou z nebe spadne nový Stalin či Hitler, který mávnutím kouzelného proutku změní společnost v tu děsivou totalitu. Ne. Ta děsivá totalita vzniká postupně, krůček po krůčku — s každou další regulací, s každým dalším zákonem rozšiřujícím pravomoc státu (byť vždy jen o trochu). Pokaždé, když voláme stát k řešení našich problémů, vydáváme se tím směrem.

Totalita není něco, co ve společnosti buď jasně je, nebo vůbec není; pro představu je mnohem lepší škála, na jejíž jedné straně žijí lidé svobodně a jedinci si rozhodují o svých záležitostech zcela sami, zatímco na straně druhé jsou jejich životy plně centrálně řízeny. Samozřejmě se neshodneme, kde přesně totalita „začíná“ (to vnímá každý subjektivně), ale obecně platí, že čím více centrálního řízení, tím spíše jde o totalitu; z čehož mimo jiné plyne, že antagonismem totality je decentralizace (nikoliv demokracie — ta je sice protipólem diktatury, ale ne totality). Totalitu určuje míra, do které stát ovládá naše životy; to úzce souvisí s mírou centralizace, ale jen pramálo s konkrétní ideologií.

Zde nemohu nezmínit velice populární fenomén dnešní doby — boj proti extremismu. Lidé jej považují za správný; a často ho paradoxně zaměňují s bojem proti totalitě, což je bohužel velký mýtus. Boj proti extremismu je bojem proti konkrétním ideologiím; jenže jak už jsem řekl výše, totalitní režimy mohou stát na celkem libovolné ideologii. Boj proti extremismu je tak vlastně bojem proti hrozbám minulosti, který odvádí pozornost od hrozeb budoucnosti. Nemluvě o tom, že extrémistické ideologie stojí (přímo z definice) mimo mainstream; jenže totalitu nelze vybudovat na okrajovém proudu, který nemá reálnou podporu. Z toho plyne, že ideologie, na které bude založena příští totalita, rozhodně nebude vnímána v danou dobu za extrémistickou (to až po jejím pádu), nýbrž za mainstream. Příštími totalitáři se tak klidně mohou stát například dnešní bojovníci proti extremismu.

Ale nemusí jít (jen) o bojovníky proti extremismu. Stále častěji kolem sebe vnímám tendence ze strany různých elit — jež se domnívají (často i oprávněně), že jsou chytřejší než masy — chránit tyto masy před nimi samými. Dělají to tak, že jim skrze stát brání činit rozhodnutí, která považují za špatná; chrání je před následky jejich vlastních chyb. Tím jim samozřejmě zároveň berou svobodu; a ruku v ruce s tím z nich snímají odpovědnost za jejich životy, čímž vytvářejí nezodpovědné a (na státu) závislé lidi. Ti pak slouží jako důkaz nezbytnosti chránit lidi před nimi samými, čímž potvrzují sebenaplňující proroctví. Noví vůdci s lidskou tváří vytvářejí zástupy chudáků, kteří potřebují jejich záchranu, čehož se znovu a znovu ochotně ujímají; aniž si uvědomují, že jsou toho příčinou. Když na to někdo upozorní, je okamžitě obviněn z bezcitnosti vůči těm slabým a bezbranným (nebo spíše odzbrojeným; přeneseně i doslova). A kdo se pokusí bránit vlastní svobodu, je přehlušen — „Čtyři nohy dobréééé, dvě špatnéééé.“ — tím, že ne každý se svobodou umí naložit, takže o ni musíme přijít všichni v zájmu vyššího kolektivního blaha.

A tak nikoliv komunismus či nacismus, nýbrž mylná představa, že se o sebe lidé nedokáží postarat, je skutečnou hrozbou současnosti. Prostá a rozšířená myšlenka, že lidé nejsou schopni rozhodovat o svých životech sami a potřebují stát, aby je vodil za ručičku, může být předobrazem příští totality. Totality, kterou lidstvo ještě nezná, takže je vůči ní zranitelné. Totality, o které generace našich vnuků napíše román 2084. Totality, se kterou se generace našich pravnuků vypořádá a stane se vůči ní imunní… Jen aby pak čelila další totalitě založené na úplně jiné ideologii? Možná. Záleží na tom, kdy si lidé uvědomí, že bojem s ideologiemi historických totalit se brání proti hrozbám minulosti, zatímco příští totalita přijde v úplně jiném kabátě; a způsob, jak se jí vyhnout, nespočívá v „boji s extremismem“, nýbrž ve zmenšování státu, deregulaci a decentralizaci.


Na mou přednášku o tomto tématu se můžete podívat zde; vysvětluji v ní rozdíly mezi diktaturou a totalitou, zabývám se jejich vztahem k demokracii, učím posluchače rozpoznávat totalitní tendence ve společnosti, popisuji jejich konkrétní projevy, obranu proti nim a mnoho dalšího.

Mises.cz: 28. února 2020, Urza

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 365 × | Prestiž Q1: 10,79

+19 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Borsuk

Nehledě k tomu, že "!boj proti extremismu" je čím dál více zneužíván novými totalitáři k umlčení opozice.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top