Štítky článku: •  

Koronovace národního státu

Rakouský kancléř Sebastian Kurz si postěžoval, že „když je situace vážná, tak v Evropě neexistuje solidarita“. Kurz má skvělou hlavu a proto ho nedostatek solidarity jistě nepřekvapil. Ti, kterým to tolik nemyslí, cpali po desetiletí národy do chomoutu Spojených států evropských a drmolili přitom, že „velké problémy může vyřešit pouze velká organizace“.

Evropa má společnou měnu, cosi jako prezidenta, parlament, vládu jménem komise, touží po armádě, ale nedrží pohromadě. Všechny šoky posledních let, od bankovního krachu až po migraci a epidemii ukazují, že evropské země nejsou ochotny rozdělit se mezi sebou o poslední košili a nikdy nepřestaly myslet především na sebe. EU je pouze fantom, protože jeho členové uskutečňují především vlastní národní zájmy. A když to nejde, tak ze spolku vystoupí. Brexit, migrace a korona jsou fanfáry oslavující výsostné postavení národního státu.

Migrace a infekce

Každý stát se vždy nachází někde mezi rozkvětem a zánikem. A proto je přežití národa nezpochybnitelné zdůvodnění nadřazenosti národních zájmů. Tenhle argument jsem již použil nesčetněkrát, ale pro pomaleji myslící je pochopitelný až dnes. Katastrofy posledních let a měsíců ukazují, že pojmy „zánik a přežití“ mají velmi aktuální význam.

Invaze barbarů a morová rána jsou pradávné zážitky smrtelných ohrožení, proti kterým se musí národ bránit sám a bez ohledu na to, co říká cizina. V nouzi národ svoje občany obejme, omezí a ochrání a oni od něj nic jiného nečekají. Lidé, kteří cítí strach (třeba i více než by bylo na místě) nezajímají dutě znějící bruselské fráze a dobře dělají ti politici, kteří se řídí podle přání svého národa.

Nejnovější doklad výsostného postavení národního státu jsme před několika dny zažili. EU kvůli epidemii (neochotně) zavřela hranice až po té, co to udělali její členové. Ztráta autority EU nemohla být zřetelnější, než když muší váha von der Leynová volala „hot“ a členské země udělaly „čehý“. To byl v pořadí již třetí příklad vzpoury členských zemí proti vůli Bruselu, Francie a Německa.

Kde sídlí moc?

Skutečné jádro moci každého premiéra nebo prezidenta je jeho pozice doma. To bylo dlouhá léta zamlženo tím, že poslušnost vůči bruselské komisi posilovala i vnitropolitickou moc šéfa vlády. Všichni politici se vždycky řídí podle jednoduchého pravidla: „Ustup tomu, kdo ti právě teď může udělat nejvíce nepříjemností“. V posledních dekádách bylo jasné, že nejvíce může uškodit EU tím, že zablokuje peníze.

Tato závislost byla zpochybněna ve vrcholící eurokrizi, kdy se třeba Itálie začala EU vzpírat. To byl první příklad vzdoru klíčového státu proti bruselské centrále. Druhý ještě výraznější příklad odbojnosti států souvisí s migrací zaostalých cizinců na kontinent.

Pravidlo „ustup tomu, kdo ti právě teď může dělat nejvíce nepříjemností“ platilo i v roce 2015. Ale političtí vůdci některých států byli v situaci, kdy nemohli ustoupit bruselskému absolutismu, protože by to zaplatili ztrátou moci doma. Z Německa, z Francie i z Bruselu sice zněly výhružky: „Kvóty nebo vám nedáme peníze.“ A co se stalo? Středoevropské státy je neposlechly a Brusel se samozřejmě neodvážil peníze škrtnout. Neuskutečněná hrozba a bezmocnost vůči spíše slabým členům jsou důkazy dramatického rozpadu moci a autority EU. Jen český premiér Sobotka pochopil objektivní slabost bruselské centrály a hlavní roli domácí politiky až když kvůli své poslušnosti vůči Bruselu a Merkelové prohrál volby.

Proč nadnárodní stát nefunguje

Fejetonisté a pokrokoví politologové si monotónně huhlají svou mantru „velké problémy může řešit jenom velká organizace“, ale zkušenost ukazuje, že národní stát je akceschopnější.

Předpoklad o nadřazenosti velkého celku nad jeho částmi se zakládá na prostoduché domněnce, že čím větší jsou úlohy, tím větší musí být organizace, která je řeší. Intelektuální druhořadost tohoto argumentu vidíme na tom, že nepočítá s vlastnostmi jako akceschopnost, kterou velikost spíše zhoršuje nebo to, že složitost velké organizace vytváří další problémy. Když totiž řešení společně hledá hodně aktérů tak nutně

  1. roste počet těch, kteří mají rozdílné zájmy a
  2. řešení je proto buď bezzubé, protože musí vyhovovat všem anebo se
  3. prosadí jen ti nejsilnější na úkor těch slabších.
  4. To jsou extrémně špatné předpoklady pro účelnost a účinnost rozhodnutí.

Nadnárodní politika je sice neefektivní, ale dá se vydržet v časech relativního klidu. V krizi se ukáže, že národní státy fungují rychleji, spolehlivěji a efektivněji než nadnárodní moloch a musí se mu vymknout, nechtějí-li zaniknout.

Tajemstvím akceschopnosti národní státu je to, že řídí menší a stejnorodý sociální útvar, jasně definuje cíl a snaží se ovlivnit menší množství proměnných. Takže přesně to, co příznivci „velkých řešení“ považovali za největší slabinu národního státu, je důvod proč funguje lépe než jeho velkoplošná alternativa. Ale to není úplný seznam důvodů jeho operativní nadřazenosti.

Národní stát je domov

Národní stát uspokojuje v minulosti i dnes potřebu lidí, najít pevný bod v rozmazaném světě a v čase zmatků. Národ, to je společná řeč, historická paměť, důvěrně známé prostředí, tradice, sdílené zkušenosti a v neposlední řadě i odlišnost od ostatních. Soudržnost národa se projevuje zcela logicky také tím, že se jeho členové společně snaží získat pro sebe co nejvíce výhod. Jak jsme si řekli. Každý stát se vždy nachází někde mezi rozkvětem a zánikem.

Ale nejde jen o emoce. Národní stát je nástroj k přežití společnosti a k tomu, jak obstát v trvalé konkurenci s ostatními. Co musí dělat společnost, která chce získat a udržet blahobyt a bezpečnost? Předně potřebuje efektivní spolupráci a ta předpokládá důvěru. Důvěru máme nejspíše k tomu, kdo se nám podobá. Takové lidi máme raději a lépe s nimi spolupracujeme; také proto, že si s nimi rozumíme „naslepo“. Navíc stoupá naděje na úspěšný rozvoj v těch společnostech, které si samy určují své normy a zákony. To je jeden z nejoprávněnějších důvodů brexitu a nadřazenosti národního státu.

Tohle všechno samozřejmě vědí prostí lidé, protože se pohybují mimo — bizarními myšlenkami zamořené — rezerváty literárních kaváren, stranických centrál a univerzitních kateder. Obyčejní lidé svou moudrost třeba neumějí dost květnatě popsat, ale zato chápou její hluboký význam, protože si ji den za dnem prakticky ověřují.

Shrnutí

Čím více je společnost ohrožena, tím zřetelněji se potvrzuje vitalita a význam národního státu. Strojené úsměvy a vášnivá objetí politiků na tom nic nemění. A když se národní stát v krizi vymyká nadnárodnímu molochovi, tak to nedělá ze vzpurnosti, nýbrž prostě proto, že musí. Jak jsme si řekli. Každý stát se vždy nachází někde mezi rozkvětem a zánikem.

Nevíme, kdy skončí epidemie korony, ale víme, že jí evropské státy přežijí. Zato Evropské Unii zasadí virus další ránu. To, že si její vládci natisknou peníze, přestože ty okamžitě ztratí část své hodnoty, jenom potvrzuje, že EU je pouze spolek ekonomik a nikdy nebyla a nebude spolkem národů. Epidemie znovu vyvrátí názory expertů a politiků, kteří raněni suverénní slepotou pořád ještě trvají na tom, že národní státy jsou dávno mrtvé a jejich posmrtné ostatky rozprašuje dějinami svěží vánek evropské integrace. Pravý opak je pravdou a co více: Nikdy od vzniku EU tomu nebylo jinak.

Píše pan Petr Robejšek na Aktuálně.cz


Pozn. red.: A já bych si pokládal drzou otázku, zda i národní stát není příliš veliký a zda by se problémy neřešily lépe decentralizovaně, protože totéž schéma na ose Brusel → Národní státy platí i na ose Praha → Regiony. Zkrátka ukazuje se, že pro lidi v Uničově se momentálně hodí jiná řešení, než kupř. v Berouně. Protože centrální moc v Praze trpí úplně stejnými neduhy, jako centrální moc v Bruseli, jen o jednotku blíže k lidem. Ostatně, ze stejného soudku plyne i obecná nechuť k „pražákům“. A to nemluvím o tom, že průvodním jevem každé centralizace je nehynoucí snaha po řízení společnosti a nějaké formě socialismu.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 391 × | Prestiž Q1: 13,27

+26 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Vojtěch Běhunčík

Souhlasím s redakčním komentářem.
V případě Česka pak s kaciřským odkazem na rozdíly mezi národním státem a státem jako politickým útvarem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Národní_stát
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stát
P.S.
Obyvatelé Prahy argumentují tím, že skutečných Pražanů je minimum - všechno jsou to "náplavy" z blízkého i dalekého okolí - což je pravda, protože téměř celý přírůstek obyvatelstva metropole ČR je způsoben migrací.
Musí tam být něco ve vzduchu - pokud se člověk přestěhuje do Prahy, zapomene v krátké době na své rodné nářečí a dobré způsoby a stane se povýšeným Pražákem. Nejde o koronavirus - je to lokálně omezené na hlavní město.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top