Štítky článku: •  

Sever proti jihu, aneb „kdo to zaplatí“?

Koronavirová krize znovu oživila spor „spořivých“ a „zadlužených“ států o to, jak má fungovat eurozóna.

bust-no-money-insolvent-bankruptcy-676x355.jpg
Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná

Ve starořeckých pověstech vystupuje slepý věštec Teiresiás, který by se neztratil ani dnes. Například to, že jej bohyně Héra na sedm let proměnila v ženu, by v genderfluidním hnutí jistě vyvolalo obrovské nadšení. (Méně už pak skutečnost, že to byl vlastně trest.) Teiresiovou specializací bylo předpovídání budoucnosti, při kterém spoléhal zejména na duše mrtvých, přivolané ze záhrobí krví obětovaných zvířat apod. Prý byl přitom docela přesný.

Moderní následovníci věštce Teiresia se zabývají podobnou činností, totiž předpovídáním ekonomického růstu. Například česká vláda nám nyní vážně tvrdí, že růst pro rok 2021 odhaduje na 3,1 %. Jak pěkně to mají spočítané na desetinu procenta! Inu pašáci.

V proskleném officu dneška není ovšem místo pro obětní oltář, který byl dávno nahrazen kávovarem a automatem na barelovou vodu. Snad i tím lze vysvětlit, že prognostici dnešní doby jsou ve svých odhadech podstatně méně přesní než jejich legendární předchůdce Teiresiás. Bez dobrých kontaktů v záhrobí je přeci jen věštění budoucnosti o dost obtížnějším úkolem.


Koronavirová epidemie — klasická černá labuť — udělala z veškerých nedávných prognóz ekonomického vývoje řezanku. Jestliže se ještě před dvěma měsíci v Evropě prorokoval mírný, asi jednoprocentní růst (řeč evropského komisaře Gentiloniho ze 13. února tohoto roku), dnes, po restriktivních opatřeních, která přiškrtila ekonomiku, to vypadá na poměrně drsný pokles široko daleko. Místo toho, aby vlády od svých občanů peníze vybíraly, jsou postaveny spíš před otázku, jak zabránit kolapsu příliš mnoha firem naráz.

Příslušné finanční rezervy má ovšem málokterý stát. Dokonce i Norsko, které si vytvořilo velký fond na horší časy, musí řešit otázku likvidity, protože ten fond se vesměs skládá ze sbírky cenných papírů, které se v krizových časech nedají prodat úplně obratem ruky a za dobrou cenu. Ale norské starosti by ve zbytku Evropy chtěli mít. Žádná vláda si teď nebude moci dovolit říci svým živnostníkům a firmám „běžte se pást“. To by politicky nepřežila. A nejsou-li tedy rezervy, bude se stimulovat na dluh.

Což je problém hlavně na silně zadluženém jižním křídle EU, které je přitom epidemií postiženo nejhůře (Španělsko a Itálie mají hodně mrtvých, i Francie je na tom dost špatně). Jižní země si s sebou táhnou velký a těžký kufr dluhů už z minulosti. V jejich ekonomikách přitom hrála významnou roli turistika — což je na oficiálních číslech dobře vidět. A turistika teď v podstatě přestala existovat. Na jak dlouho, to nikdo neví.

(Oficiální čísla nejsou všechno. Kolem turistického ruchu tradičně existuje i spousta pracovních příležitostí „načerno“, ve kterých dostávají lidi peníze na ruku a bez papírů. Pokud vás někdy zajímalo, jak můžou kraje typu jihošpanělské Andalusie s brutální nezaměstnaností přes 20 % vůbec nějak fungovat, tak přesně takhle. Místní vlády to víceméně tolerují, protože je to ve všeobecné mizérii přeci jen změkčující faktor a jeho důsledným potlačováním by si nadělaly hodně nepřátel. Nicméně s tím je teď taky konec. Bída na periferiích bude tím pádem — aspoň dočasně — daleko silnější než v dobách, kdy bylo každé AirBnB rezervované na týdny dopředu.)

A to je turistika jenom jedním z mnoha postižených odvětví… Není divu, že jižní politici panikaří a volají po pomoci ze severu, který je na tom přeci jen lépe než oni. Jejich snem jsou koronabondy, společné dluhopisy celé eurozóny, které by pokryly současný ekonomický propad. A to je přesně to, co politici ze zemí jako Nizozemsko nebo Německo nechtějí připustit — společné ručení za dluhy je pro tamní voliče tabu.


Bylo by lákavé dívat se na tenhle spor čistě morálními brýlemi: utráceči a flákači chtějí po zodpovědných lidech, aby je vytáhli z průšvihu. Docela dost lidí to taky dělá a na pravici je tahle optika poměrně populární. Sám jsem nepřítel velkého zadlužování, ale takhle jednoduché to zase není.

Hlavní problém jižních států není ani tak v míře zadlužení, jako v tom, že mezi nimi a Severem se v různých ekonomických parametrech rozevřely pořádně široké nůžky. Například ještě kolem roku 2000 byla Francie z hlediska podílu vývozu na HDP podobnou mocností jako Německo, dnes se mu dívá na záda — a to z pěkné dálky. (Zdroj.)

Germany-France-exports-imports.png
Export/import — Německo, Francie

Itálie, ta je na tom ještě mnohem hůř, v podstatě se nikdy nevzpamatovala z velké krize roku 2008. (Zdroj.)

gdp_growth_2000_2020-1024x732.jpg
Růst HDP 2000 — 2020

Každý má pro tento vývoj svoje oblíbené vysvětlení. Někdo poukazuje na nevhodnost jednotné měny pro tak rozdílné ekonomiky (z německého hlediska je euro slabé a značně stimuluje německý export, pro jižní státy je zase moc silné). Jiný zas rád argumentuje kulturními rozdíly, což se mi osobně ale moc nezdá — korupce, mafie a siesta se kolem Středozemního moře vyskytují odjakživa, nezačalo to náhle až po roce 2000, ale ve druhé půlce 20. století byly státy jako Itálie a Francie docela ekonomicky živé a rychle bohatnuly.

Pak jsou tu ještě další argumenty, ne tak moralizující, jako je třeba stárnutí populace a odliv mladých mozků do ciziny. Případně také vzestup Číny coby průmyslové velmoci, která dokázala vytlačit Italy a Francouze z trhu levnějšího spotřebního zboží. Nejspíš bude těch faktorů víc.

Každopádně s tímto nepříznivým vývojem nedokázaly v postižených zemích nic udělat levicové vlády, pravicové vlády, nacionalistické vlády, probruselské vlády ani nikdo další. Románské státy jsou na tom dnes ekonomicky mnohem hůř než Německo a na něj navázané země typu Nizozemska. V nedávné minulosti vesměs udělaly striktní rozpočtové škrty, takže dalšího prostoru k šetření už zas tak moc není (třeba italské škrty byly velmi bolestivé, také Španělé museli proškrtat například zdravotnické výdaje a dnes jsou pod evropským průměrem, což je znát).

A do toho přišla další krize daná coronou. Hrozí z toho řecký scénář, ale v daleko větším měřítku.


Podíváme-li se ovšem na situaci z perspektivy německého voliče, je dost patrné, že se nebude chtít dělit, a že nejde o sobectví, kterým zas tak rádi argumentují Jižané. Ona totiž v těch grafech, které ukazují raketový růst německých vývozů, zaniká jedna důležitá okolnost. Zisky z tohoto exportního boomu se rozhodně nerozdělily mezi německé obyvatelstvo rovnoměrně. Řadový Němec, zvlášť důchodce (a těch je v zestárlém Německu hodně), musí v každodenním životě hospodařit dost opatrně, aby vyšel.

Jedním z určujících výdajů, který ovlivňuje životní úroveň, je nájemné, které ve velkých německých městech poslední dobou značně narostlo — dost na to, aby z toho aktuálně v Německu byl významný sociální problém. A městští Němci přitom tradičně žijí v nájmu až do smrti, jen menšina obyvatel Mnichova, Berlína či Kolína nad Rýnem svoje byty vlastní. (V Berlíně jen 14 procent, v málokterém velkém městě je to nad 25 procent, podrobný přehled podle okresů v PDF.)

mieten_wachstum_2019.png
Nárůst nájmů v Německu za posledních 15 let. (Zdroj.)

V téhle situaci by se nikdo nehnal do toho, poslat na sklonku života část svých úspor cizincům na sanování problémů, za jejichž vznik necítí zodpovědnost. A nelze to po něm ani spravedlivě chtít. Společné koronabondy tak nejspíš nebudou, to by neprosadila ani Merkelová, ani nikdo jiný.

Co tedy bude? Nejsem Teiresiás a nemám kontakty v záhrobí, abych to dokázal říci přesně. Nicméně jižním státům hrozí ekonomický kolaps. Svého času, dokud ještě platily pesetou a lirou, se tyhle země z problémů dostávaly „tištěním peněz“, které je pro voliče stravitelnější než sebrat jim přímo úspory z účtu (co na tom, že efekty jsou podobné — na psychologii záleží).

Dnes tedy tisknout peníze nemůžou, ale Evropská centrální banka by mohla. Tudíž lze očekávat, že představitelé jižních zemí budou tlačit na to, aby s tím začala.

Na takové návrhy tradičně Němci říkávali nein, ale otázka je, zda jsou v pozici, aby neinovali i nadále. Když bylo v problémech Řecko, mohli si dovolit tvrdší postoj — řecká ekonomika přeci jen představovala mizivé procento celé eurozóny. Italská, well, to už je problém zcela jiných rozměrů. Ta by s sebou mohla strhnout několik dalších a vyvolat dominový efekt s těžko odhadnutelnými následky. A to není v zájmu Berlína.

Proto si myslím, že k nějakému tisku peněz na evropské úrovni dojde. Moc jiných politicky průchodných možností totiž není.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 191 × | Prestiž Q1: 8,81

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top