Nějak přišli na to, že lidem umožňují začít myslet na něco jiného, přepnout do jiného módu a změnit perspektivu. Což je něco, co ideologové rozhodně nechtějí. Ti potřebují, abychom se pořád něčeho báli, byli napnutí jak oběšencův špagát a panikařili. Jak řekla Greta, I want you to panic. A tomu se dá ujet. Pro moderního politruka hnus, pro nás zbytek populace požehnání.

A při té příležitostí se mi začaly vybavovat různé útržky informací.

V listopadu vypukla ve škole nějaká infekce. Asi polovina žáků odpadla. Měli zrovna naplánovanou besídku pro rodiče, ale museli jí zrušit, protože v den besídky bylo ze třiceti účinkujících žáků provozuschopných jen 11. Zbytek měl vysokou teplotu, kašel a u některých se to táhlo třeba deset dnů.

Někdy před vánoci chytil Kakuna nějaký ten školní moribundus. Žena se s ním odebrala k doktorce. Ta jí sdělila, že teď jsou mezi dětma nějaký nový bordely a že mají klidně deset dní teploty nad 38.

Pak to chytil Kakunův kámoš Šimon zvaný Šíma. Šíma na to potřeboval dnů sedm.

Chytil jsem to od Kakuny. Bolelo mě v krku, hlava a klouby, ale dalo se s tím fungovat. Chvíli mi bylo horko a chvílí zima. Trvalo to déle než obvykle, ale dalo se s tím přežít a za deset dnů jsem už o ničem nevěděl.

Krátce po vánocích jsem chtěl vykonat jeden rituál, totiž navštívit jedny staré známé. Doopravdy staré, pánovi je devadesát. Ale rád čte D-FENSe a polemizuje s některými články, zejména těmi o ekonomii, protože předtím učil na ekonomce. Jen je trochu oldschool a orientuje se spíše na přidanou hodnotu („Tak jsem poslouchal toho pana Sedláčka, jak mluvil o znalostní ekonomice. To byly ale blbosti. Musel jsem projít svoje záznamy, jestli jsem ho náhodou neučil, protože to bych se musel stydět.“).

Já vždy nakoupím nějaké víno, knížky a uzeniny od Krahulíka, abych vyzkoušel, jaké mají starouškové žlučníky a vydám se jim popřát k vánocům a dopřát dědovi nějakou intelektuální zábavu. Tentokrát ale stará paní volala, že s dědou je to nějaký špatný: „Měl teplotu, mluvil z cesty, byl zmatený a usínal. Tak jsem mu zavolala rychlou. V nemocnici říkali, že je to buď chřipka, nebo krvácení do mozku“. Usoudil jsem, že diagnózy mají dosud značně velký rozptyl a že za pár dnů si snad v budějovické nemocnici udělají jasnější obraz o příčině problémů starého pána. Jen jsem doufal, že mu suspektní mrtvice nepoškodí mozek natolik, aby začal respektovat Keynese. Za tři dny jsem zavolal a dozvěděl se od paní, že to byla chřipka, že mu dali paralen a pustili ho domů: „V nemocnici říkali, že je teď toho hodně, že letos ty chřipky jsou delší a horší než bejvaly, tak abych na něj dala pozor.“

Vybavil jsem si i další takové útržky, které někdo někde řekl a které jsem si nedal do žádné souvislosti, a které měly společného jmenovatele. Že jsou tady zase chřipky a že jsou letos nějaké horší jak co do příznaků průběhu i co do trvání rekonvalescence. Tomu všemu dominovala hláška už ani nevím od koho, že „byl na lyžích v Itošce a přivez si odtud nějakej bacil, na kterej vůbec nezabírala antibiotika“.

A tak jsem začal přemýšlet o tom, zda ten problém vnímáme správně. Většinou to máme tak, že pro nás nejširší veřejnost začne problém existovat v momentu, kdy mu dáme jméno. Vyrábíme pro to abstraktní názvy. Globální oteplování, ozónovou díru, nadprodukci zboží, stres… tyhle věci by nikdo neviděl, kdyby nedostaly jméno, zůstalo by u toho, že „to je dneska hic“, „to to sluníčko dneska peče“, „to máme ale plný regály“, „dneska jsem toho měl moc“. Přešli bychom je bez povšimnutí, případně na ně nějak zareagovali, jako stovky let předtím, a život by šel dál.

Dá se na to pohlížet i opačně. Ročně zemře v ČR na různá onemocnění dýchacího traktu asi 8000 lidí, tedy asi 20 za den. Kdybychom neznali heslo „koronavirus“, pravděpodobně by si současných 145 nebožtíků za měsíc nikdo ani nevšiml a dotyční nebožtíci by skončili zasuti v nějaké kolonce zápalů plic nebo kardiopulmonárního selhání.

Koronavirus podle všeho už ve společnosti nějakou dobu úřaduje. Určitě nezačal 9. března. Sem tam proskočí veřejností nějaká zpráva, která nasvědčuje tomu, že tady úřadoval už dávno předtím, než dostal jméno a oficiální místa vzala na vědomí jeho existenci a začala ten jejich „boj“ s ním. Kromě toho čím dál častěji vychází najevo, že probíhá často asymptomaticky, například na Islandu to zjistili u poloviny pozitivně testovaných, a ta jejich „opatření“ jsou jen takový idealistický „šprajc“ přírodním zákonům.

Média nám vyrábějí před očima téma, které nejspíš nijak mimořádné a představuje scénář, který se pravděpodobně už mnohokrát odehrál bez většího povšimnutí. Celé téma žije z mediální hysterie a enormního zájmu politiků vytloukat z krize politický kapitál a prohlubovat moc státních orgánů.

Pomalu ale jistě se blížíme k bodu, ze kterého už nebude návratu.

Psal 13. 4. 2020 D-FENS na dfens-cz.com (kráceno)